Ulánbátar

Město bylo založeno v roce 1639 jako hlavní sídlo bogdgegéna, hlavy lámaistů Vnitřního Mongolska. Tehdy se jmenovalo Urga (Hlavní stan) nebo také Ich-chure (Velký klášter). Na přelomu 17. a 18. století vznikla nedaleko kláštera obchodní osada Majmačen. Během několika následujících desetiletí se plocha mezi klášterem a obchodní osadou začala zastavovat. Pro správu Vnějšího Mongolska si mandžuští místodržitelé vybrali město za své sídlo. Vzhledem k jeho strategické poloze mezi Ruskem a Čínou byl dokonce v roce 1861 ve městě otevřen ruský konzulát. V roce 1911 byla za ruské podpory čínsko-mandžuská vláda svržena a vyhlášen autonomní Mongolský stát. Tehdejší Urga byla na relativně krátkou dobu přejmenována na Nijs-lel-chure. Listopad 1919 ale znamenal opětovné obsazení Mongolska čínskými vojsky. Různé boje přetrvaly až do roku 1921, kdy bylo město 6. července osvobozeno revolučními skupinami Süchbátara a Čojbalsana za podpory Rudé armády. V roce 1924 se poprvé sešel Velký lidový chural a vyhlásil Mongolskou lidovou republiku. Tehdy došlo k přejmenování města na dnešní název Ulánbátar. V té době tvořily město hlavně jurty a různé hliněné a dřevěné domky. Mezi nimi vynikaly lámaistické chrámy se zlatými věžemi. Došlo k rozčlenění obyvatel města na lámy, knížata, kupce, řemeslníky, Číňany a Rusy. Vzhledem k velkému vlivu SSSR pokračovala výstavba města podobně jako u ostatních sovětských měst. Osou nové výstavby se stala 20 km dlouhá třída Míru, která protíná město od západu k východu. Podél ní byly postupem času vystavěny moderní výškové budovy s ministerstvy, úřady, obchody i byty. Na centrálním náměstí vyrostl obrovský pomník a mauzoleum Süchbátara, vládní budovy, opera, národní divadlo (1932) a velký hotel Altaj. Centrum města obepíná okružní ulice, navazující na třídu Míru. Podél ní je vystavěno univerzitní městečko (založené v roce 1942) s výzkumnými a vědeckými ústavy, Palácem pionýrů a Palácem sportu. V západní části města najdeme velké panelové sídliště. Jihovýchodně od centra byly vybudovány průmyslové závody.

 

Po rozpadu Sovětského svazu došlo v Mongolsku k uvolnění politických poměrů a k prvním svobodným volbám. V nich překvapivě opět zvítězili komunisté – tentokrát však jejich mírnější „reformní“ odnož. V roce 1994 byl lámaismus (tibetský buddhismus) prohlášen za státní náboženství. Nejvýznamnějšími průmyslovými obory jsou průmysl obuvnický, kožedělný, potravinářský, strojírenský a hutnický. Město leží na odbočce Transsibiřské magistrály Ulan-Ude – Peking, která spojuje Rusko s Čínou a nazývá se Transmongolská magistrála. Leteckou dopravu zajišťují nové Čingischánovo letiště a staré letiště Bujant Uchá. Ulánbátar působí jako relativně moderní město s velkým množstvím paneláků. Typické jurty ale ve městě najdeme také. Ve městě má sídlo prezident, vláda a mongolský parlament – jednokomorový Velký lidový chural. Město řídí městská rada.

 

•  
  Süchbátarovo náměstí v centru Ulánbátaru
•  
  Třída Míru
•  
  Administrativní členění Ulánbátaru
•  
  Podnebí v Ulánbátaru
•  
  Národní akademické divadlo opery a baletu
•  
  Státní akademické divadlo činohry
•  
  Národní galerie umění
•  
  Socha Čingischánova generála na Süchbátarově náměstí (za sochou sídlo parlamentu)

• Mongolské vojenské muzeum
• Muzeum obětí politických represí v Mongolsku

•   Galerie Ulánbátar na Wikimedia Commons
•   Slovníkové heslo Ulánbátar ve Wikislovníku
•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Ulánbátar na Wikimedia Commons
• (mongolsky) Oficiální stránky
• (mongolsky) Městská rada Archivováno 9. 5. 2021 na Wayback Machine. oficiální stránky
• (mongolsky) Starosta města oficiální stránky
• (česky) Ulaanbaatar – Pohnuté osudy – článek Jiřího Šímy na Mongolové.cz