[go: up one dir, main page]
Wikipedie

Uherčice (zámek)

zámek v okrese Znojmo

Zámek Uherčice se nachází v obci Uherčice v okrese Znojmo. Již dříve památkově chráněný[1] areál byl díky své velké hodnotě prohlášen v roce 2001 národní kulturní památkou.[2] Je spravován Národním památkovým ústavem. Zámek je situován v západní řídce osídlené části obce.

Zámek Uherčice
nádvoří zámku
nádvoří zámku
Základní informace
Slohrenesanční, barokní
Výstavba16. století
StavebníkKrajířové z Krajku
Další majiteléStreunové ze Schwarzenau, Collaltové
Současný majitelČeská republika
Poloha
AdresaUherčice 1, ČeskoČesko Česko
Souřadnice48°54′53,3″ s. š., 15°38′1,5″ v. d.
zámek Uherčice
zámek Uherčice
Další informace
Rejstříkové číslo památky45890/7-6846 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
WebOficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původně zde stávala tvrz, kterou po polovině 16. století přestavěli Krajířové z Krajku ve stylu severoitalského renesančního sídla. Již v roce 1564 koupili panství Streunové ze Schwarzenau, za kterých byl zámek přestavěn téměř do současné podoby. Od té doby tvoří tzv. Krajířovský starý zámek s obytnou věží východní část areálu. Streunové na konci 16. století postavili dvě souběžná renesanční křídla (severní a jižní), která byla uprostřed své délky propojena příčnou zdí s dvoupodlažní arkádou směřující do hlavního nádvoří. Jižně od nového křídla nechali vystavět arkádové nádvoří s hranolovou věží, kterou se do sídla vcházelo. Západní prostranství patřilo hospodářským budovám.

V roce 1628 zakoupili panství Berchtoldové, od nich v roce 1692 Heisslerové z Heitersheimu, kteří se víceméně věnovali barokním interiérovým úpravám. Po rodině Hartigů obohatili své majetky o Uherčice roku 1768 Collaltové, kteří Uherčice drželi až do roku 1945,[3] kdy jim byly státem zkonfiskovány. Zámek plnil až do roku 1945 funkci panského administrativního a hospodářského centra.

Historie

editovat

Krajířové z Krajku

editovat

Bystřické rodové větvi Krajířů z Krajku patřila ves Uherčice od 14. století.[4] Za Lipolta (Leopolda) Krajíře z Krajku 1487–1515 se staly Uherčice součástí panství blízkého hradu Cornštejna. Wolfgang v roce 1487 rozdělil panství svým dětem na dědičné podíly a pevně stanovil druhou část svého dědictví - zboží Cornštejna a dvorce v Uherčicích s polnostmi.[5] Rozdělení majetku 1487 vedlo k etablování několika větví rodu Krajířů na Moravě a stejně jako v Uherčicích započali na nově vytvořených správních celcích s výstavbou rodových sídel. První písemná zmínka o šlechtickém sídle v Uherčicích pochází z roku 1548, kdy Johann z Krajku zapsal své manželce Anně z Huburku majetek ve vsi Uherčice.[6] Hodeček tak ve své práci dospěl k závěru, že dědicové, tři bratři Wolf, Lipolt a Johann (Jan), vedli správu panství s hradem Cornštejnem nejprve z blízkého Vratěnína. Teprve od roku 1530 se bratři objevují v pramenech jako nezávislí majitelé svých panství. V roce 1540 byl tak v Zemských moravských deskách jmenován Johann Krajíř z Krajku na Nových Uherčicích.[6][7]

Dačické panství spravoval Jindřich Krajíř z Krajku mnohem dříve než jeho bratr Jan v Uherčicích. Vztahy mezi Krajíři v Dačicích a Uherčicích byly velmi úzké a to i v příštích generacích. Václav, který zdědil Uherčice, se například nechal pohřbít v Dačicích.[8][9] Typologie první stavební etapy odpovídala neopevněnému venkovskému renesančnímu sídlu, které se soustředilo především na komfort, pravidelné uspořádání obytných místností a kvalitní osvětlení. Po smrti Jana (po roce 1549) převzal sídlo mladší bratr Václav uváděný v Zemských deskách poprvé v roce 1553. Druhá stavební fáze hradu pod nadvládou Krajířů se dá popsat jako modernizace stavebního jádra. Probíhala za Václava a jeho ženy Johany z Donína. Její dokončení symbolizuje nápis letopočtu 1554 na kartuši nad vstupním portálem.[7]

Štrejnové ze Švarcenavy

editovat
 
Za Collaltů bylo přetvořeno okolí zámku do romantického parku s drobnými zahradními stavbami. Autorem projektů pro stavební úpravy zámku i pro „anglickou“ zahradu byl Anton Ordner (1776 – 1862), vídeňský dvorní divadelní architekt a člen vídeňské Akademie výtvarných umění. Na začátku 19. století si Ordnera Collaltové oblíbili a stal se jejich dvorním umělcem. Odoardo Collalto jej pověřoval architektonickými pracemi na moravských panstvích, na vídeňském paláci Am Hof, ale i na dolnorakouském zámku Braunsdorf. S největší pravděpodobností se na dekoracích uherčických interiérů podílel i vídeňský malíř Franz Tenzel (Denzl).
 
Uherčice na obraze Františka Richtera roku 1833.

Dolnorakouská šlechta Štrejnové ze Švarcenavy (německy Streun von Schwarzenau) vlastnila Uherčické panství od roku 1564. Zámek zůstal v jejich držení po tři generace až do roku 1628 a pod jejich vládou zaznamenal zámek skutečnou renesanční expanzi.[10] Bývalý uherčický majetek Krajířů z Krajku byl od roku 1564 vázán na mnohem větší panství, které se tehdy nacházelo převážně v Dolním Rakousku. Existence dolnorakouského šlechtického rodu Štrejnů ze Švarcenavy je doložitelná již od 13. století[11] a před rekatolizačním pádem v roce 1620 patřili k nejbohatším v zemi pod Enží.[12] Etablování Wolfganga Štrejna ze Švarcenavy a Hartenštejnu (Wolfgang Streun von Schwarzenau und Hartenstein) na Moravě znamenalo jejich další ekonomické posílení. Po několika desetiletích přikoupili další nové zboží na jižní Moravě. Panství přešlo po smrti Wolfganga v roce 1574 na jeho nejstaršího syna Hanuše Wolfharta, který byl jako majitel Uherčic poprvé zmíněn v roce 1580.[13] Siebmacher[14] líčí Hanuše Wolfharta jako úředníka císařského radu a regenta Dolního Rakouska. V roce 1589 ho zasazuje do úřadu moravského prokurátora ve Znojmě.[15] Kolem roku 1610 se objevily první finanční těžkosti Štrejnů a roku 1612 museli prodat Bítov, zboží ve Vranově následovalo v roce 1618.[16] Po smrti Hanuše Wolfharta převzal dědictví v roce 1614, zpočátku pod vedením své matky a babičky, jeho vnuk Jan Jiří, a to včetně dluhů svého dědečka.[17] O zbývající zboží přišel v roce 1620.[18] Georg Hanuš prodal v roce 1628 Uherčice jako součást fideikomisního zboží, smlouva byla podepsána dne 11. 24. 1628 v Brně.[19][7]

Za Štrejnů zahrnovala první fáze výstavby rozsáhlé jižní a severní křídlo zámeckého areálu. Ta byla většinou využita pro hospodářské účely. Sloužila jako sklady a také zahrnovala pivovar. V urbáři z roku 1628 jsou mimo pivovaru jmenovány také do skály tesané sklepy, oblouky a pekárna (Pfisterei).[20][21] Se vznikem pivovaru souvisí i výstavba třech rybníků v blízkosti zámku. Dva z nich sloužily mimo jiné jako přívod vody pro pivovar umístěný v jižním křídle.[22] Vybudování hospodářských ploch odráželo nejen rozšíření zámku ve správní centrum, ale i jeho nové potřeby. V horních patrech byly stropy od počátku ploché a křídla, která v patrech navazovala, sloužila především spojenému pivovaru. Kromě toho zde nacházely sklady a výše jmenované sklepy, taktéž místnosti pro skladování krmiv a mléka. Horní patro pivovaru pravděpodobně sloužilo k ubytování správce a jiného s vrchnostenskou správou spojeného služebnictva.[23] Po dokončení velké hospodářské přestavby se Štrejnové zaměřili na reprezentativní úpravy sídla. Dvoupodlažní trakt z východní strany nechali přebudovat na obloukové podloubí a v patře na kolonádu v toskánském stylu. Jižní stranu doplnili atriem se zahradou a rosariem. Výstavbou v renesančním stylu prošla také obytná věž a černá kuchyně.[7]

Berchtoldové z Uherčic

editovat

Větev Berchtoldů z Uherčic založil zemský advokát povýšený do rytířského stavu Jakub Berchtold z Tridentu (1585–1641). V roce 1628 zakoupil na Moravě Vratěnín, Pulice, lenní statky Dešnou a Županovice, panství Radim, Pottendorf a Uherčice. Působil jako právník, dvorní a vládní rada a ředitel dvorní komory. Císař Leopold I. povýšil jeho syny Františka Benedikta, Matyáše Arnošta a Jakuba Filipa roku 1673 do stavu říšských hrabat s predikátem "z Uherčic, Vratěnína a Police". Po Matyáši Arnoštovi se rozvíjela větev česko-moravská. Jakub Filip byl zakladatelem linie maďarské. Prosper Antonín (1720–1807) se oženil s Marií Terezií Petřvaldskou, čímž vyženil panství Buchlov (až do 1945). Berchtoldové sídlili na zámku v Polici s hospodářským dvorem na Budkově. František Benedikt byl především oddaným katolíkem, o čemž svědčí založená kaple sv. Lucie na zámku v Uherčicích, augustiniánský klášter klášter a farní kostel ve Vratěníně. V 60. letech 17. století se také zasloužil o barokní přestavby a úpravy zámku. Dva roky po jeho smrti dědilo po něm pět dcer a ty panství prodaly.[24]

Heisslerové z Heitersheimu

editovat

Jiří Vilém z Moschlitz prodal v roce 1693 Písečné se Slavětínem Donatu Heislerovi z Heitersheimu, který odkoupené statky spojil s Uherčicemi. Nejvýznamnější barokní úpravy zámku však proběhly v letech 1692–1731 za Heisslerů z Heitersheimu. Členové jejich rodu zastávali po Bílé hoře na císařském dvoře významné funkce nebo císaři věrně sloužili. Johann Donát Heissler, polní maršál a generální válečný komisař, bojoval na straně Leopolda I. proti Turkům a Francouzům a za svá válečná hrdinství si vysloužil titul říšského hraběte. Nejhodnotnější umělecko-řemeslnou barokní úpravou za jeho období je štuková výzdoba kaple, spojovací chodby a více než dvanácti sálů. Autorem této barokizace byla dílna štukatérského mistra Baldassare Fontany z italského Chiassa u Corna. V exteriéru na východní straně zámku se barokní úprava promítla v rozsáhlém parku. Po jeho smrti na následky válečného zranění, v roce 1696 v Segedínu, převzal panství jeho syn František Josef, tajný rada, roku 1732 královský přísedící zemského práva a od roku 1740 zemský hejtman na Moravě. Roku 1731 prodává po zemřelém bratrovi zděděné Uherčice a Písečné.

Hartigové

editovat

Hartigové, hraběcí rod pocházející z Lužice, se objevili v Čechách v 18. století a na Moravě vlastnili: Písečné, Nové Sady, Slavětín, Krokwitz, Uherčice, Vratěnín, Frejštejn, Korolupy, Mešovice, Tiefenbach a Stálky. Jan Izaiáš, dvorský sekretář, později dvorský rada, získal roku 1673 inkolát v Čechách a roku 1707 byl povýšen do stavu říšských svobodných pánů. Jeho nejstarší syn Antonín koupil v roce 1731 Uherčice, Vratěnín a Písečnou. Patřily mu však i majetky v Dolním Rakousku. Jeho syn Antonín Kazimír (1712 - 1778), c.k. tajný rada a první rada nejvyššího soudu majetky zdědil. Po něm získal Uherčice na krátkou dobu Uherčice roku 1764 příbuzný Jan Jindřich von Nimptsch.[25]

Collaltové

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Collaltové.
 
Riesenzimmer na zámku Uherčice. Collaltové se podíleli na barokní úpravě interiérů se štukovou i malířskou výzdobou.[26] Jejich přínos spočíval také v klasicistní výmalbě mnoha místností, která nahradila zastaralé látkové tapety a tapisérie, které měly být podle dobových soupisů velmi zničené. V roce 1802 nechali v severním křídle ze starého vězení a sýpky vybudovat impozantní banketní sál.
 
Mgr. Michal Konečný a Mgr. Lenka Kalábová z NPÚ-ÚOP v Brně se domnívají, že malované krajinné scény uherčického salonu upomínají na tradici rokokověklasicistního krajinářství. „Tyto scény měly tak podle jejich vyjádření vznikat přetvořením scény reálných krajinářských motivů a záběrů do podoby preromantické fantazijní kompozice. S největší pravděpodobností šlo o zhotovení podle dobově rozšířených grafických předloh. K těmto předlohám mohly patřit velmi populární grafické listy z okruhu rytců soustředěných kolem předního francouzského grafika a kreslíře Jeana Georga Willa (1715 – 1808) a krajinářské práce vídeňské Akademie inspirované francouzskou rokokovou krajinomalbou.” (Citace)[27]

Roku 1768 přešly Uherčice do majetku Tomáše Vinciguerry hraběte z Collalta a San Salvatoru, pána na Brtnici. Collaltové uherčické panství vlastnili téměř 180 let - hrabě František (1775), Odoard (1794), Antonín Oktavián (1823), kníže Eduard (1847), kníže Emanuel (1865) a kníže Manfred (1928).[28] Thomas Viciguerra Collalto koupil uherčické panství za 300 000 zlatých rýnských a připojil ho k fideikomisním majetkům rodu Collaltů k Brtnici, Černé a Rudolci.[29] Řehoř Tomáš Volný popsal Uherčické panství za držení Collaltů následovně:[30]

Fideikomisní (svěřenské) panství Uherčice leželo na samém jihu okresu Moravské Budějovice a hraničilo na východě s panstvím Vranov a Bítov, na jihu s panstvím Drosendorf, na západě navazovalo na majetky Rancířov a sever zakončovalo panství Police. 4. července 1825 odstoupil otec Eduard († 1833) svému synovi císařskému komořímu a rytíři Maltézského řádu Antonu Oktaviánovi knížeti z Collalta a San Salvatoru majetek sestávající z jednoho domu ve Vídni, panství Brtnice, Německý Rudolec s Černou, Uherčice s Písečným a Slavětínem.

Panství zabíralo 10, 428 jiter spíše rovinaté než hornaté půdy. Bezejmenná dolnorakouská pahorkatina kolem Drosendorfu zasahovala do uherčického panství a táhla se kolem místy velmi strmých břehů Dyje až k jihovýchodním hranicím Bítova. Půda většinou zde písčitá přecházela kolem Korolup, Vratěnína, Uherčic a Mešovic v bohaté na vápenec. Severně od Vratěnína vyčníval kopec Galgenberg s 272 metry nad mořem. Dyje překračovala hranice u Drosendorfu a v malebných zákrutách u městečka Frejštejn opouštěla panství. Řeka byla bohatá na kapry, štiky, úhoře, sumce, bělice a vydry. Potok Klamferbach, nazvaný podle mlýna na něm hospodařícím, se vléval na uherčické území od západu z panství Rancířov a poté, co přibral několik postranních bezejmenných pramenů, se spojil pod Lubnicí s potokem Želetavkou. Dva rybníky u Uherčic a Vratěnína sloužily jako zdroj vody a rákosu, kaprů v nich bylo poskrovnu. Na panství žilo 2 480 katolíků (z toho 1 151 mužů a 1 329 žen), kteří až na správní obec Uherčice (i moravsky), mluvili německy a pracovali hlavně v zemědělství.

V nížinách byla půda bohatá na humus, na vyvýšeninách se měnila v písčité. V každém případě všude panoval dostatek vápence a jílu. Ovocnářství nehrálo u poddaných žádnou roli, ovocné stromy se ale objevovaly v zahradách a v krajině kolem cest. Převládaly jehličnaté lesy, z části doplněné listnatým habrovým, dubovým a javorovým polesím. Panství tvořily čtyři lesní revíry - uherčický, mitrovický, křeslický a u Nového dvora. Poslední jmenovaný revír neměl velké polesí, ale o to větší polní honitby. Lovila se nízká i vysoká zvěř.

CHOV DOBYTKA (mimo koz)
DRUH DOMINIKÁL RUSTIKÁL
Koně 6 166
Hovězí 111 741
Ovce 2 140 (šlechtěné) 711

Panstvo hospodařilo na dvou statcích. Jeden se nacházel přímo vedle zámku v Uherčicích a druhý jižně od zámku nazývaný Mitrovice. Jeden dvůr měla vrchnost v Korolupech a čtyři ovčíny rozmístěné v Uherčicích, na Mitrovicích, na Křeslíku (německy Grössing) a u Mešovic v Novém dvoře. Na celém území se živností zabývalo 84 poddaných - 1 sládek, 1 vinopalník, 3 hostinští, 5 mlynářů obilí a 4 s vodní pilou, 6 truhlářů, 1 barvíř, 1 výrobce konzerv, 1 obráběč dřeva, 1 tkadlec, 1 cihlář a vápenkář a další, mimo to i 1 hokynář ve Vratěníně. Hamr, prachárna a koželužna uváděné ještě v roce 1690 zmizely beze stopy. Obchoduje se s pšenicí a dalšími zemědělskými výdobytky a to především na týdenních trzích ve Slavonicích, kam vedla silnice z Rakouska přes Vratěnín, Rancířov a Písečnou.

Další poštovní stanice se nalézala v Moravských Budějovicích. Školy vzdělávaly v základním vzdělání ve Vratěníně, Stálkách (triviální se čtením, psaním a počítáním), v Korolupech fungovala škola se středním vzděláním a do Podhradí učitel docházel (ercurr.). Chudobinec provozovala každá ves, jejichž roční příjem pro 18 potřebných sestával z 600 zlatých. Ve Vratěníně léčil 1 doktor farmacie, 1 felčar a 1 porodní bába, druhá docházela ze Stálek. V Uherčicích sídlila úřední a dominikální správa. Obec čítala 49 domů s 291 obyvateli (z toho 137 mužů a 154 žen). Zámek na malé vyvýšenině se třemi věžemi, dvěma prostornými nádvořími a jedním malým dvorem poskytoval nádherný pohled do blízka i do daleka. Byl obklopen velkou zahradou, rozkošným lesíkem, loukami a vodními toky. Dále se zde nacházela budova úřední správy, 1 hostinec, 1 lihovar, 1 potašárna, 1 cihelna a 1 vápenka. V údolí zámeckého parku se hospodařilo na mlýně.

Znárodnění a státní majetek

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Zámek Uherčice (1946–1989), Tábor nucené práce Uherčice a Pohraniční stráž Znojmo.

Zámek v držení státu a vinou následně nastoleného totalitního režimu KSČ zcela zchátral. Správcem areálu se staly nejprve Československé státní statky, krátce fungoval jako ženský nápravný tábor a v 50. a 60. letech 20. století sloužil znojemské pohraniční stráži. Od roku 1979 spravovali zdevastovaný areál památkáři, od roku 1987 Jihomoravské muzeum ve Znojmě. V roce 1995 převzal správu Národní památkový ústav,[31] který jej v roce 1996 zpřístupnil veřejnosti a zároveň zahájil postupnou rekonstrukci.[32] Jihovýchodně od zámku se rozprostírá francouzský park (v 19. století upraven přírodně krajinářsky) a severně od areálu anglický park, kde se nacházely romantizující stavby. Z nich se dochoval obelisk a umělá zřícenina.[32] Od 1. ledna 2002 je zámek Uherčice národní kulturní památkou 1. kategorie. V současnosti na něm probíhá postupná rekonstrukce a od roku 2022 je po částečných opravách přístupný veřejnosti.[33]

Návštěvnost zámku[34]
Rok Počet návštěvníků
2015 2 278
2016 4 367
2017 4 236

Zámek ve filmu

editovat

Na zámku byly natáčeny filmy:

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-10-18]. Identifikátor záznamu 158360 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. ↑ Zámek Uherčice (Uherčice) [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-10-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ Historie do roku 1945 [online]. Zamek-uhercice.cz [cit. 2014-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-25. 
  4. ↑ Hodeček zmiňuje Wolfgang Kraiger von der Kraig, majitele Bystřice 1481-87 (Hodeček, cit. Anm. 6, S. 36).
  5. ↑ Dědičná listina poukazuje také na to, že Uherčice neměly nijak velký význam a nebyly ani označeny jako ves, oproti tomu je jmenováno městečko Vratěnín, na Cornštejně je jmenován hrad a na Frejštejně zbořená pevnost.
  6. ↑ a b MZD Bd. II (zit. Anm. 10), S. 333.
  7. ↑ a b c d Skrabanek Alena: Architektur des Renaissanceschlosses Ungarschitz/Uherčice in Südmähren“, Wien, im Juli 2008 (německy)
  8. ↑ Heinrich měl mimo Dačic také jeden díl na Cornštejně. Po smrti svého bratra Lipolda přešlo 1516 dědictví na Jindřicha, byl jediným majitelem majetků na Cornštejně, v Bystřici a ve Vratěníně, které předal svým synům 1524 Wolfovi ml. a Lipoltovi. V Zemských deskách používá predikát z Dačic. (MZD, Bd. II, cit. Anm. 10, S. 213).
  9. ↑ Václav Březan, popisuje smrt Václava 8. května 1566 v Dačicích (Pánek Jaroslav (Hg.), Březan Václav, Životy posledních Rožmberků I, Praha 1985, S. 210).
  10. ↑ Precizní zpracování období Štrejnů podává Hodeček: citace z Anm. 6, S. 39).
  11. ↑ Perger listet die zehn höchsten Gülten (Steuerbemessungsgrundlagen) des Herrenstandes im Land unter der Enns von 1559 auf. An erster Stelle steht das Geschlecht der Liechtenstein, gefolgt von Puchheim, Hardegg, Zelking, Zinzendorf, Kuenring, Eitzing, Streun, Salamanca-Ortenburg und Salm. Die Gülten der Streun von Schwarzenau entsprechen etwa jenen der Kuenringer und Eitzinger (vgl. Perger Richard, Die Zusammensetzung des Adels im Land unter der Enns, in: Adel im Wandel, Politik, Kultur, Konfession 1500–1700, Niederösterreichische Landesausstellung Rosenburg 12.5. – 28.10. 1990, S. 35). (německy)
  12. ↑ Perger Richard: Die Zusammensetzung des Adels im Land unter der Enns, in: Adel im Wandel, Politik, Kultur, Konfession 1500–1700, Niederösterreichische Landesausstellung Rosenburg 12.5. – 28.10. 1990, S. 35). (německy)
  13. ↑ Jan Wolfart Streun von Schwarzenau übte 1580 Gutsherrenpflichten auf dem Ungarschitzer Gut Vöttau aus. Bei einem Streit um Holzsammelrechte war es zu Gewalttätigkeiten der Untertanen gekommen (vgl. Peřinka, cit. Anm. 2, S. 173; Abschrift des Quelltextes bei Peřinka František, in: Selský Archiv 1906).
  14. ↑ Siebmacher NÖ Teil 2 (zit. Anm. 111), S. 259.
  15. ↑ Peřinka (cit. Anm. 2), S. 69.
  16. ↑ MZD III (cit. Anm. 10) S. 427, Peřinka (cit. Anm. 2), S. 102.
  17. ↑ Die Großmutter von Johann Georg war Elisabeth Hofkirch. Hodeček nennt Elisabeth Hofkirchs aktive Herrschaft bis 1619, Siebmacher gibt allerdings 1618 als ihr Todesjahr an (vgl. Hodeček, zit. Anm. 6, S. 39; Siebmacher NÖ Teil 2, zit. Anm. 111, S. 260). Hrubý gibt an, daß Herr Hanusch Georg Streun von Schwarzenau, ein Waisenkind, 1619 Ungarschitz mit 280 Untertanen besaß und verpflichtet war 2,5 Kriegspferde als Man des Olmützer Bischoftums bereitzustellen. Nach Hrubý war 1618 Elisabeth Streun der Vormund (vgl. Hrubý František, Moravská šlechta r 1619, její jmění a náboženské vyznání, in: Časopis Matice moravské, 1922, S. 144). Písařík zitiert eine nicht näher definierte Quelle, in welcher 1615 eine Gülleisin als Vormund aufscheint (vgl. Písařík, zit. Anm. 3, S. 127). Gemeint ist Johann Georgs Mutter Anna Gilleis, die zweite Frau von Wolfgang Ehrenreich, die 1628 auch in den Verkaufsdokumenten von Ungarschitz aufscheint.(německy)
  18. ↑ Hans Gotthard Streun von Schwarzenau und Hirschbach war Mitunterzeichner des Horner Bundbriefs von 1608 (vgl. Reingrabner, zit. Anm. 111, S. 8). Hans Georg Streun von Schwarzenau und Neu Ungarschitz, ab 1620 auch Besitzer von Schwarzenau, wurde nach der Schlacht am Weißen Berg wegen Rebellion gegen den Kaiser geächtet und seine Güter wurden eingezogen. Nachdem derselbe 80.000 fl. erlegt hatte, übernahm seine Mutter Anna, geb. Gilleis, 1623 den Besitz Schwarzenau. Kaiserliche Truppen hatten Schwarzenau belagert (vgl. Pürgy, zit. Anm. 111, S. 19). Mit Johann Georg, der nach seiner Flucht nach Deutschland als General in Philippsburg aufscheint, erlischt schließlich das Geschlecht der Streun von Schwarzenau (vgl. Siebmacher Johann, Siebmacher's grosses Wappenbuch, Die Wappen des Adels in Oberösterreich, Bd. 27, Neustadt an der Aisch (Nachdruck) 1984, S. 416).
  19. ↑ Georg Hanusch Strein von Schwarzenau, Neu Ungarschitz und Fratting verkauft alle Ungarschitzer Güter um 55.000 Gulden, 1 Gulden zu 60 Kreuzern, gezählt in die Hand der Anna Strein, geborene Gülleisin, der Mutter des Verkäufers (vgl. MZD III, zit. Anm. 10, S. 534).(německy)
  20. ↑ MZAB F202, (cit. Anm. 9).
  21. ↑ Die Pfisterei (ahd. phistrîna, phistrîn, phistira, mittelhochdeutsch pfistrîne, pfisterîe, pfistrî, pfister ‚Bäckerei‘, besonders einer Communität, eines Klosters, Hofes usw.) war oft die Verbindung einer Mühle mit einer Bäckerei, was man noch heute am häufig vorkommenden Gaststättennamen „Pfistermühle“ erkennen kann. Der Pfister war zudem Getreidehändler und somit zwei Zünften und einer Gilde zugeordnet. (německy)
  22. ↑ Urbář z roku 1628 jmenuje dva rybníky před zámkem jako zdroj vody pro pivovar a jeden další s mlýnem a dvěma náhony za zámkem (MZAB F 202, cit. Anm. 9).
  23. ↑ MZAB (zit. Anm. 9), Ústřední správa collaltovských statků Brtnice, Quotakonferenzbuch 1847–1882, svazek č. 8892-8920.
  24. ↑ Uherčice - zámek Archivováno 25. 1. 2015 na Wayback Machine.
  25. ↑ geocaching, Uherčice - zámek
  26. ↑ Kronprinzenwerk, Band 17 (deutsch), s. 341.[2]
  27. ↑ Uherčice, zámek - Malovaná výzdoba salonu, text pochází od Mgr. Michal Konečný, NPÚ-ÚOP v Brně a Mgr. Lenka Kalábová, NPÚ-ÚOP v Brně
  28. ↑ Kacetl Jiří, Lazárek Petr, Molík David: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí slovem, Znojmo
  29. ↑ Písařík, Boleslav: Zámek Uherčice. Brno 1973. Diplomová práce. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Filozofická fakulta, katedra dějin umění a muzikologie.
  30. ↑ Wolný Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, 7 sv., Brünn, K. Winiker 1835–1842. Druhé vydání: 1846.
  31. ↑ Historie:Historie po roce 1945 [online]. Národní památkový ústav [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. 
  32. ↑ a b Zámek Uherčice – šlechtické sídlo jako divadelní scéna [online]. Národní památkový ústav [cit. 2019-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-25. 
  33. ↑ Dokončení obnovy zámku v Uherčicích a otevření nové prohlídkové trasy. www.npu.cz [online]. [cit. 2022-08-23]. Dostupné online. 
  34. ↑ Návštěvnost památek v krajích ČR v roce 2015–2017 [PDF online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-03-11]. S. 46. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-18. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Uherčice_(zámek)&oldid=24275376“