Tečkovací technika

Tečkovou manýru předcházely metody puncování, které užívali němečtí a nizozemští zlatníci. Z grafiků ji jako první použil Giulio Campagnola (1482–1515)^[1] k reprodukci raně renesančních maleb svých současníků (Giorgione, Tizian) a Jan Billeart v Amsterdamu.^[2] Největšího rozvoje se tato metoda dočkala po polovině 18. století v Anglii. Zavedl ji William Wynne Ryland (1732–1783), který ale skončil na šibenici po obvinění z padělání bankovek. Hlavním mistrem tečkovací techniky v Anglii se stal Ital Francesco Bartollozzi (1725–1815), který byl roku 1764 jmenován královským rytcem a vychoval řadu následovníků (Charles Knight, Luigi Schiavonetti, Peter William Tomkins, Charles William White, Charles Wilkin, John Ogborne, Thomas Cheesmann). Autorem většiny předloh byl Bartolozziho přítel G. B. Cipriani a malířka Angelika Kauffman.^[3]

V Habsburské monarchii tuto techniku užil např. Joseph Glanz (1795–1866) pro portrét Jana Žižky.^[4]

Při suchém postupu se body na leštěné měděné desce tvoří tečkovacím kladívkem nebo tečkovací jehlou a vyvýšený grátek se před tiskem zbrousí nebo odstraní škrabkou. Tento způsob je velmi pracný a v moderní grafice se užívá jen zřídka, jako pomocná technika leptu. Tečková manýra byla později modifikována a vylepšena, když se body tvořily skupinou jehel přes tvrdý kryt a deska se pak vyleptala. K tečkování na souvislé větší ploše se užívala ruleta, muleta a matoár. Po leptání se matrice dokončila nasucho tečkovací jehlou.^[5]

Technika vytváří tónově bohatý obraz s měkkou modelací objemů a plynulými přechody mezi světly a stíny.^[1] Na přelomu 18. a 19. století se používala ke kopiím výtvarných děl, zejména portrétů. Výsledný efekt je možno přirovnat k fotografii na filmu s hrubým zrnem.^[6] Grafika vytvořená tečkovací technikou je podobná mezzotintě, ale rozdíly lze zjistit lupou. U tečkovací techniky se vytváří světlo, stín a největší hloubky různou vzdáleností, velikostí a zahuštěním teček, kdežto u mezzotinty se postupuje od nejtmavších míst k nejsvětlejším, vyhlazováním (srážením) zrna pomocí hladítka nebo šábru.^[7] Matrice zpracovaná touto technikou byla vůči tlaku v lisu odolnější než mezzotinta, a umožňovala tak tisk mnohem větších nákladů.^[8]

• Petra Jánská, Rozpoznání a optické porovnání grafických a polygrafických technik, bakalářská práce, Fakulta restaurování v Litomyšli, Univerzita Pardubice 2010
• Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
• Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
• Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
• Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu tečkovaná rytina na Wikimedia Commons
• Ondřej Michálek: Kapitoly z černého umění. Přehled grafických technik a některých průmyslových technologií tisku. Tečková manýra, s. 63, Univerzita Palackého v Olomouci, 2014