Slavibor z Drnovic

 

Narodil se jako syn nejstaršího doloženého člena rodu Švábenských Milíče I. ze Švábenic, který Slaviborovi a jeho bratrům Idíkovi I. ze Švábenic a Milíčovi II. z Náměště svými kontakty otevřel cestu do vyšší společnosti. V pramenech se Slavibor poprvé objevil v dubnu 1234, když spolu se svým starším bratrem Idíkem byl na Velehradě přítomen v družině moravského markraběte Přemysla. Přemysla Slavibor poté ještě téhož roku s Idíkem i se svým dalším bratrem Milíčem II. doprovázel do Prahy, kde je na Přemyslově listině zmíněn k 2. říjnu. Zatímco v této listině je Slavibor s bratry zařazen mezi šlechtice z Čech, v markraběcí listině vydané 31. října 1234 ve Znojmě jsou bratři naopak jmenováni mezi moravskými šlechtici. Z toho vyplývá, že Slavibor a jeho rodina zřejmě vlastnila majetky v Čechách i na Moravě. Znovu na Přemyslově listině Slavibor svědčil s bratrem Milíčem v červnu 1235 v Brně. I na této listině jsou oba bratři zařazeni mezi moravské šlechtice. V Brně Slavibor s bratry na listině Václava I. znovu svědčil v srpnu 1237. Poté se Slavibor z pramenů na čas vytratil a lze ho spatřit až koncem dubna 1240 znovu v Brně, a to opět ve společnosti svých bratří v družině Václava I. Další Václavovu listinu Slavibor osvědčil 16. května téhož roku. Mezitím patrně zemřel Slaviborův otec Milíč I., který v pramenech naposledy figuroval roku 1238. Roli nejdůležitějšího člena rodu po něm převzal Slaviborův bratr Milíč II.^[1] V roce 1239 zemřel také markrabě Přemysl zemřel a vládu na Moravě převzal sám Václav I.^[2]

 

Na pět let se o Slaviborovi prameny poté odmlčují. Spolu se svými bratry se v nich Slavibor objevuje až v červenci 1245 v Praze na listině Václava I. Koncem března 1247 Slavibor pobýval ve společnosti nového moravského markraběte Přemysla (budoucího krále Přemysla Otakara II.).^[3] Brzy poté mezi lety 1248 a 1249 v zemi vypukla vzpoura proti Václavovi I. vedená jeho synem Přemyslem Otakarem II., která však nakonec skončila Přemyslovým neúspěchem.^[4][5] V době války mezi Václavem a Přemyslem se Slavibor objevil pouze na Přemyslově listině z počátku roku 1249 v Praze. Slaviborův aktivní podíl na Přemyslově odboji tím však nelze doložit, protože na listině figurují i někteří důležití straníci Václava I. (Jindřich a Častolov ze Žitavy). Pravděpodobně byl Slavibor i s bratry za války v Přemyslových službách, protože se v jeho nejužším okolí objevuje před válkou i po válce, ale zřejmě nebyl aktivním účastníkem odboje. Neexistují totiž žádné zmínky o tom, že by Idíka Václav I. po porážce rebelů nějak potrestal. Brzy po Přemyslově porážce Slavibor se svými bratry svědčil v září 1249 na jeho listině vydané v Olomouci. Poté znovu svědčil na jím vydaném listě z 23. března v Němčicích ve prospěch rajhardského kláštera a 5. dubna 1251 v Hradci Králové ve prospěch řádu Německých rytířů.^[6]

Někdy v roce 1252 Slavibor s bratrem Milíčem figuroval na Přemyslově listině vydané v Brně, kterou moravský markrabě potvrzoval založení žďárského kláštera Bočkem z Jaroslavic a ze Zbraslavi. Zřejmě v roce 1252 zemřel Slaviborův bratr Milíč II. a hlavou rodu se po něm stal další Slaviborův bratr Idík. Poslední zmínka o Slaviborovi pochází z roku 1256, kdy s Idíkem a svým synem Vilémem I. svědčil na listině krále Přemysla Otakara v Opavě. Z trojice synů Milíče I. ze Švábenic byl Slavibor patrně nejméně průbojný, což se odrazilo v tom, že na rozdíl od svých bratrů nikdy nezastával žádný dvorský úřad a neexistují ani žádné věrohodné doklady o jeho majetku. Na falzu hlásícím se do roku 1249 se Slavibor pouze objevuje s přídomkem „z Drnovic“, které proto možná vlastnil.^[7]

O tom, jakou měl Idík manželku, mezi historiky nepanuje shoda. František Palacký ve svém díle napsal, že Slaviborův bratr Idík si za ženu vzal jednu z dcer Všebora IV. Hrabišice.^[8] Ladislav Hosák na Palackého navázal s domněnkou, že Idík a Slavibor si vzali pravděpodobné dcery Všebora Hrabišice Eufemii a Svatochnu. Vycházel totiž ze závěti Všeborova bratra Kojaty IV. Hrabišice, ve které Kojata odkázal svým neteřím nebo švagrovým (sororinae) Eufemii a Svatochně vesnice Drnovice a Račice. Hosák latinské slovo sororinae přeložil jako neteře a obě ženy proto pokládal za Všeborovy dcery. Slavibora a Idíka považoval za jejich manžele, kvůli skutečnosti že na falzu z roku 1269 až 1275 hlásícím se k roku 1249 se Slavibor psal s přídomkem „z Drnovic“.^[9] František Pokorný a Vratislav Vaníček Hosákovu domněnku později představili jako hotový fakt – Slavibor se oženil se Svatochnou a Idík s Eufemií.^[10][11]

Josef Žemlička termín (sororinae) pochopil jako švagrové. Podle jeho výkladu z roku 1990 Kojata dvě vesnice daroval manželkám svých bratrů Hrabiše IV. a Všebora. Ze Všeborova manželství s Eufemií měla vzejít dcera neznámého jména, která se provdala do rodu pánů ze Švábenic.^[12] Později v roce 2002 Žemlička však uvedl pouze to, že členky rodu Hrabišiců Eufemie a Svatohna byly provdány za pány ze Švábenic.^[13] Tomáš Velímský se ve své studii vydané roku 1992 přiklonil Žemličkově původnímu názoru,^[14] ale v jiném díle z roku 2002 nejdříve přijímal možnost s neteřemi,^[15] následně ještě ve stejné knize však připustil obě varianty.^[16] David Papajík uvedl, že je pravděpodobnější verze s neteřemi, protože kdyby si Idík a Slavibor měli vzít vdovy po Hrabišovi a Všeborovi, jednalo by se asi o 30 let starší ženy, což by bylo velmi nestandardní. Zároveň stejně jako Žemlička a Velímský poukázal na to, že ačkoli o sňatku Idíka a Slavibora s členkou z rodu Hrabišiců nejsou žádné přímé důkazy, je to velmi pravděpodobné, protože jména Idíkových a Slaviborových synů jsou typická pro rod Hrabišiců (Kojata, Všebor, Hrabiš). Celou záležitost Papajík shrnul, že je velmi pravděpodobné, že si Idík a Slavibor vzali členky rodu Hrabišiců, ale jestli se jednalo o Eufemii a Svatochnu, nelze pro nedostatek pramenů potvrdit ani vyvrátit. Jako další indicie k příbuzenství Hrabišiců a Švábeniců poslouží fakt, že Idíkův syn Vítek z Úpy na jedné z listin uvedl, že zderazský klášter křižovníků strážců Božího hrobu, který založili Hrabišici, byl založen jeho předky. Slavibor měl ze svého manželství každopádně dva syny – Viléma I. z Náměště a Kojatu z Drnovic.^[17]

• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha: Jan Laichter, 1928. 1085 s. Dostupné online. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253–1271). Praha: Jan Laichter, 1937. 499 s. Dostupné online. 
• PAPAJÍK, David. Švábenicové: Velcí kolonizátoři a jejich následovníci. Praha: Lidové noviny, 2009. 552 s. ISBN 9788074220043. 
• POKORNÝ, František. Švábenice: rod pánů ze Švábenic. Brno: Musejní spolek, 1970. 310 s. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197–1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
• VELÍMSKÝ, Tomáš. Hrabišici. Páni z Rýzmburka. Praha: Lidové noviny, 2002. 390 s. ISBN 80-7106-498-X. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. 

•   Encyklopedické heslo ze Švabenic v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slavibor z Drnovic na e-stredovek.cz