Soluňská fronta

Soluňská či Makedonská fronta je termín, kterým se označuje oblast bojů na Balkáně během první světové války. Vznikla na podzim 1915 snahou Dohody pomoci Srbskému království v boji proti spojeným silám Německého císařství, Rakousko-Uherska a Bulharského carství. Posily Srbsku přišly příliš pozdě a v nedostatečném množství, takže nedokázaly pádu Srbska a jeho obsazení Ústředními mocnostmi zabránit. Navíc byla přítomnost dohodových jednotek komplikována politickou krizí v Řecku (v této době zde probíhal takzvaný národní rozkol). Později se podařilo dohodovým vojskům stabilizovat frontu od pobřeží Jaderského moře v Albánii až po řeku Strumu tekoucí částmi Řecka a Bulharska. Již před vyřešením národního rozkolu se přidali k dohodovým vojskům i Řekové.

Soluňská fronta
konflikt: První světová válka
Britští vojáci na soluňské frontě, kolem roku 1917
Trvání	21. října 1915 – 30. září 1918
Místo	Makedonie
Výsledek	Vítězství dohody, uzavřeno příměří s Bulharskem
Strany
Ústřední mocnosti: Bulharsko Německá říše Německá říše Osmanská říše Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko Dohoda: Srbsko Velká Británie Francie Ruská říše Itálie Řecko Rumunsko
Síla
1918 Bulharsko 550 000 mužů Německá říše Německá říše 18 000 mužů 1 217 děl 2 710 kulometů 30 letadel Osmanská říše 25 000 mužů 1918 717 000 mužů 2 609 děl 2 682 kulometů 6 434 samonabíjecích pušek 200 letadel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Armády si po většinu času podél fronty podržely stejné postavení, a to až do září 1918, kdy začala spojenecká ofenzíva vedoucí ke kapitulaci Bulharska a osvobození Srbska. Na začátku tohoto měsíce totiž dostala vojska na Soluňské frontě rozkaz zahájit ofenzivu na území držené nepřítelem.^[1] Hlavní úder ve směru na Kozjak, Sokol a Dobro Polje začal 15. září. S mohutnou francouzskou pomocí byla brzy poražena bulharská armáda a německá vojska se dala na útěk. V rozhodujícím střetu u města Demir Kapija na jihu severní Makedonie pak byla rakousko-německá armáda poražena a postup srbských vojsk na sever překonával pochodové tempo. Další významný střet, ve kterém Němci a Rakušané opět prohráli, byla bitva u Niše. Na konci října dosáhla srbská vojska spolu s francouzskými Bělehradu.

Vzhledem k tomu, že se dohodová (srbská) vojska tím pádem nacházela na samé hranici Rakousko-Uherska a samotná monarchie byla v rozkladu (Československo vyhlásilo nezávislost 28. října 1918, Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů dne 1. listopadu 1918), zažádali uherští představitelé v poslední možné chvíli o příměří.^[2] Dne 10. listopadu, deset dní po osvobození Bělehradu se totiž ještě francouzská armáda připravovala na překročení Dunaje a výpad do dolních Uher.