[go: up one dir, main page]
Wikipedie

Rudolf Thurn-Taxis

český právník a starosta

Rudolf kníže z Thurn-Taxisu, později svobodný pán z Troskova (25. listopadu 1833, Praha-Malá Strana[1] – 3. července 1904, Velehrad[2]) byl český vlastenec, právník, šlechtic a mecenáš. Podporoval české umění.

JUDr. Rudolf kníže z Thurn-Taxis
Rudolf Thurn-Taxis vedl hudební spolek Moravan v roce 1877
Rudolf Thurn-Taxis vedl hudební spolek Moravan v roce 1877
Narození25. listopadu 1833
Praha-Malá Strana
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí3. července 1904 (ve věku 70 let) nebo 3. července 1905 (ve věku 71 let)
Velehrad
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníHřbitov ve Staré Boleslavi
Povolánífilozof, advokát, prokurátor, právník a organizátor
DětiJan Troskov
RodičeKarel Anselm z Thurn-Taxisu (1792–1844) a Marie Isabela z Eltzu (1795–1859)
Příbuznísestra: Marie Sophie z Thurn-Taxisu, provd. Montforte (1816–1897)
bratr: Hugo Maxmilián z Thurn-Taxisu (1817–1889)
sestra: Marie Eleonora z Thurn-Taxisu (1818–1898)
bratr: Emerich z Thurn-Taxisu (1820–1900)
sestra: Terezie z Thurn-Taxisu, provd. Belcrediová (1824–1889)
vnuk: Alexander Troskov (1895–1917/1920)
vnuk: Mikuláš Troskov (1896–1941)
vnuk: Konstantin Troskov (1898–1964)
vnuk: Michal Troskov (1900–1917/1920)
vnuk: Jiří Troskov (1903–1917/1920)
pravnuk: Vladimír Troskov (* 1934)
Funkcestarosta
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ

editovat
 
Hrob JUDr. Rudolfa knížete Thurna-Taxise, svobodného pána z Troskova (1833 - 1904) na hřbitově ve Staré Boleslavi, do roku 1930 byl pohřben na Velehradě

Pocházel ze starobylého rodu Thurn-Taxis, který je dokládán již v roce 1117 v italské Lombardii v osobě Reineria de Tasso.[3]

Život

editovat

Šlo o třetího syna knížete Karla Anselma (1792–1844), majitele středočeských panství Loučeň a Dobrovice a jeho manželky Isabely. Zdědil majetek, jehož centry byla panství Niměřice a Vrutice a dva domy v Praze.

Stal se velkým zastáncem českého národního uvědomění v polovině 19. století. Jako mecenáš a smýšlením demokrat podporoval celou řadu českých a moravských vlasteneckých spolků. Mimo jiné byl zakladatelem a prvním předsedou pěveckého spolku Hlahol a Moravan. Spolu s JUDr. Janem Jeřábkem a Karlem Jaromírem Erbenem založil roku 1861 časopis Právník, v němž se zabývaly tvorbou a obhajobou, kritickou diskuzí české právnické terminologie.[4] Přispíval také do Riegrova Slovníku naučného či do Národních listů.

Byl členem českého Výboru pro založení Národního divadla (1861) a jedním ze zakladatelů české Umělecké besedy v Praze (1863). Podporoval české spisovatele Boženu Němcovou, Vítězslava Hálka a Karolinu Světlou, podporoval rovněž české skladatele Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu.

Od 60. let 19. století se jeho finanční situace stávala neudržitelnou (v roce 1865 již jeho dluhy převyšovaly odhadní cenu jeho majetku) a jeho majetek musel být rozprodán. Poté se stáhl i z politického života a v roce 1877 nastoupil jako advokátní koncipient v Kroměříži. Ještě v témže roce se ujal vedení kroměřížského pěveckého sboru Moravan. V roce 1879 pozval k hostování do kroměřížského Nadsklepí věhlasné florentinské kvarteto, jeho primario Jean Becker oficiálně požádal Antonína Dvořáka, aby složil slovanskou skladbu pro smyčcové kvarteto. Dvořák tomuto přání vyhověl a složil Smyčcový kvartet č.10 Es dur, op.51, B92 "Slovanský" a věnoval jej Beckerovi. Beckerovým jménem psal však Dvořákovi moravský právník a pianista Karel Kozánek. Také Bedřich Smetana komponoval na Thurn-Taxiských panstvích, v Niměřicích napsal svou operu "Braniboři v Čechách". Za dalšího knížete z tohoto rodu, Alexandra Jana z Thurn-Taxisu žil Smetana na jeho panství v Jabkenicích, kde kníže později nechal vybudovat Památník Bedřicha Smetany.

Na místo koncipienta v Kroměříži přijal v roce 1880 výhodnější místo ve Východní Rumélii (v dnešním Bulharsku), od konce desetiletí do roku 1892 působil jako právník v bulharském Plovdivu. Poté se chtěl vrátit do Niměřic, což ale nebylo možné.

Závěr života

editovat

Na sklonku života se rozhodl přerušit vazbu s rodinou Thurn-Taxis (nejspíš i na naléhání rodiny) a v roce 1894 požádal o změnu jména, načež mu panovník povolil užívat jméno svobodný pán z Troskowa (Freiherr von Troskow, dnes používá rodina příjmení ve tvaru Troskov).[5] Na odpočinek se usadil v Trachau poblíž Drážďan (dnes předměstí).

Zemřel roku 1904 v moravském Velehradě, kde byl na návštěvě své dcery Hedviky. Jeho tělesné ostatky byly později exhumovány a převezeny do Staré Boleslavi.[6]

Potomci

editovat

Dne 28. listopadu 1857 se v Loretánské kapli na Hradčanech oženil s Jenny Ständlerovou (9. dubna 1830 v Praze – 29. září 1914 ve Štýrském Hradci), dcerou učitele hudby Jana Ständlera a Julie roz. Aulbeerové. Narodilo se jim pět dětí:

  • 1. Johann (Jan Nepomuk; 29. 6. 1860 Niměřice – 3. 11. 1920), plukovník ruské carské armády, nositel Řádu sv. Vladimíra se zkříženými meči a sv. Jiří se zkříženými meči, velitel československého 20. pěšího pluku. Dne 23. října 1907 dosáhl uznání dědičného baronského stavu v Rusku a práva používat rodového znaku.[7] Přestoupil na pravoslaví.[8] Už v roce 1903 si změnil jméno na Ivan Rudolfovič Troskov.[8] Bojoval v rusko-japonské a první světové válce.[8]
    • ∞ 1. Věra Nikolajevna Voskresenská (rozv.), dcera plukovního lékaře
    • ∞ 2. Marie Pitroffová
  • 2. Ludmila (18. 5. 1862 – 29. 2. 1888 Plovdiv)
  • 3. Isabella (1863–?)
  • 4. Adalbert (Vojtěch; 10. 10. 1867 Niměřice – 1933)
  • 5. Hedwiga (Hedvika; 16. 1. 1873 – ?)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2024-07-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ Matriky - ACTA PUBLICA. www.mza.cz [online]. [cit. 2024-07-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ neznámý. Reinerius de Tasso: Genealogisches Handbuch des Adels (GHdA). [s.l.]: Starke, C.A. Verlag, 2004. ISBN 9783798008342. S. 1598. (německy) S odkazem na Ughelli, Italia Sacra, Tomus V., Romae 1653. 
  4. ↑ Knihopis/Právník. Časopis Musea království českého. 3/1861, s. XLI. Dostupné online. 
  5. ↑ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 146–148. 
  6. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 16. Dále jen Paradoxy české šlechty. 
  7. ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 413. 
  8. ↑ a b c Paradoxy české šlechty, s. 17

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rudolf_Thurn-Taxis&oldid=24107901“