Rudé právo

Deník Rudé právo byl založen roku 1920, kdy došlo k rozkolu mezi českými sociálními demokraty a komunisty, kdy faktický majitel socialistických novin Právo lidu Antonín Němec zabránil publikování názorů šmeralovského křídla. První číslo Rudého práva vyšlo 21. září 1920 (tento den byl pak za komunistického Československa slaven jako „Den tisku, rozhlasu a televize“). Rudé právo v záhlaví a v tiráži uvádělo vedle čísla ročníku Rudého práva i číslo ročníku Práva lidu, čímž vyjadřovalo, že se považuje za nástupce obou periodik. Právo lidu bylo po roce 1948 sloučeno s Rudým právem.

 

V období 1948–1989 bylo Rudé právo deníkem s nejvyšším nákladem (přesahujícím 2.170.000 výtisků^[zdroj?], náklad v roce 1978 ve všední dny: 969.091^[2],v roce 1984: 1.045.000^[5], v roce 1986 — ve všední dny: 990.000, v sobotu: 1.450.000^[6], v roce 1988 — ve všední dny: 1.018.000, v sobotu: 1.507.000^[7]) a sehrávalo klíčovou roli v ideologické propagandě. Bylo odebíráno nejen jednotlivými lidmi, ale také povinně na pracovištích, aby se tak dostalo k co nejširším masám. Zajímavostí je, že Rudé právo mělo velký (tzv. světový) formát A2^[8], a to záměrně - aby „vyniklo“ mezi ostatními deníky té doby. Paradoxně to bylo jedním z důvodů proč se mj. hojně využívalo pro balení např. svačin, balíků či jiných předmětů. Posledním komunistickým šéfredaktorem Rudého práva byl Zdeněk Hoření, jeho zástupcem pak Zdeněk Porybný, který předtím působil jako zpravodaj redakce ve Washingtonu.

Porybný Hořeního ve funkci nahradil krátce po sametové revoluci na podzim 1989 a současně převzal i vedení vydavatelství Rudé právo, později vydavatelství Florenc. Na jaře 1990 nechal z hlavičky listu odstranit heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.^[1] V září 1990 založil Porybný akciovou společnost Borgis a část akcií nabídl členům tehdejší redakce Rudého práva. Díky jeho trojjediné roli ředitele vydavatelství Florenc, šéfredaktora Rudého práva a předsedy představenstva a. s. Borgis se mu podařilo společně s dalšími členy redakce realizovat sled právních kroků, v jejichž důsledku začal od 1. ledna 1991 vydávat Rudé právo sám jako soukromý vydavatel. Podtitul „Deník KSČ“ byl pouze nahrazen obecnějším „levicový list“. V září roku 1995 pak došlo k završení polistopadové transformace deníku jeho přejmenováním na Právo.

 

Noviny byly za svoji činnost režimem oceněny třemi řády, Řádem republiky (1955), Řádem Klementa Gottwalda (1970), a Řádem Vítězného února (1973). Insignie těchto řádů byly tištěny u titulu.

• DOLEJŠÍ, Vojtěch. dipl.práce "Komunistický novinář Vojtěch Dolejší". FŽ UK Praha 1978. vyd. Praha: diplomová práce, 1978. 156 s. 
• FRANĚK, Jiří. Naše Rudé právo : čtyřicet let listu KSČ, který bojuje za pravdu, socialismus a mír. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960. 
• PETRŮ, Jan. Vývoj Rudého práva v období 1966 -1971. Praha, 2012 [cit. 2021-01-15]. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Jan Cebe.
• OSOUCH, Marek. Rudé právo ve 20. letech: problémy související s jeho utvářením, výrobou a distribucí. Brno, 2018 [cit. 2021-01-15]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Pavel Večeřa. Dostupné online.
• ŠMÍDOVÁ MATOUŠKOVÁ, Olga. "Rudé právo psalo, že nás bylo málo--" : restituce identity a identita restituce v diskursu Rudého práva v roce nula. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012. 187 s. 

• Právo (deník)
• Právo lidu
• Slavnost Rudého práva

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudé právo na Wikimedia Commons
• Rudé právo on-line 1950–1989 na webu Ústavu pro českou literaturu (veřejně přístupné)
• Rudé právo on-line 1945–1953 v archivu Vědecké knihovny v Olomouci (veřejně přístupné)
• Videozáznam přednášky bývalého šéfredaktora Rudého práva Zdeňka Hořeního o historii tohoto komunistického deníku
• Záznam v databázi Národní knihovny ČR

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.