Ota I. Veliký

Ota I. nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi. Dne 7. srpna 936 byl v katedrále Panny Marie v Cáchách korunován východofranckým králem. Už na začátku vlády vyhlásil^[zdroj?], že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí^[zdroj?]. Ota si ještě jako následník trůnu zvolil za své sídlo Magdeburk, kde roku 973 založil klášter sv. Mořice, ve kterém je i pohřben.^[1]

V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i následující rok. Giselbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu s mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.

 

Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábského vévody Heřmana. Heřman v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.

V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.

 

Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěších Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu, když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.

Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem. 10. srpna 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl, avšak nikoliv pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota do r. 950 vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Téhož roku, 10.–11. října 955 (uvádí se i 16. října), pomocí zrady rujanských Ránů, kteří mu pro obchvat bažinami položili hatě, porazil spojená vojska povstalých Polabských Slovanů, najmě Obodritů a Luticů, knížete Stojgněva (padl; jeho bratr zajat a popraven) ve dvoudenní deštivé bitvě na řece Raxa (též Räcknitz, počeštěně Rakovnice). Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a dal se 2. února 962 v Římě papežem korunovat na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.

• BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962–1154. Praha: Vyšehrad, 2006. 480 s. ISBN 80-7021-831-2. 
• COLLINS, Roger. Evropa raného středověku 300–1000. Praha: Vyšehrad, 2005. 480 s. ISBN 80-7021-660-3. 
• DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2. 
• KELLER, Hagen. Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Praha: Vyšehrad, 2004. 119 s. ISBN 80-7021-733-2. 
• Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4. 
• RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
• SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy) 
• SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Ota I. Veliký na Wikimedia Commons
•   Galerie Ota I. Veliký na Wikimedia Commons
• (anglicky) Vatikánský archív

Předchůdce: Jindřich I.

Východofranský král 936–973

Nástupce: -

Předchůdce: Jindřich I.

Saský vévoda Ota II. 936–961

Nástupce: Heřman

Předchůdce: -

Císař Svaté říše římské 962–973

Nástupce: Ota II.