Novorenesance

Renesanční formy se znovu objevují v Evropě i Severní Americe, oblíbená je italská, zvláště florentská architektura, ale také anglická, francouzská či saská renesance. Často také dochází k mísení forem, zejména s novoklasicismem a novogotikou. Novorenesance je ve Francii spojena s architekturou druhého císařství, největší stavbou je pak zámek Ferrières. V Anglii ji uplatňuje Charles Barry (autor novogotického Westminsterského paláce). Novorenesanční stavby se objevují i jinde, např. v Budapešti (bazilika svatého Štěpána) nebo Vídni (Uměleckohistorické muzeum).

Neorenesance měla mnoho podob a politických významů. Italská ranná renesance byla v Rakousku-Uhersku považována za univerzální styl vhodný pro kulturní a reprezentativní budovy a byla oblíbená mezi liberály. Mezi příklady staveb v tomto univerzálním stylu patří např. Národní divadlo v Praze, Zemské muzeum v Praze (dnes Národní muzeum), Německé divadlo v Praze (dnes Státní opera), Německý dům v Budějovicích (dnes KD Slavie) či mnohé budovy na vídeňské Ringstrasse. Naopak německá neorenesance, především ta severská či hanzovní, byla stylem českých Němců, kteří těmito budovami dávali najevo příslušnost k německé kultuře a odlišnost od té české či dokonce rakousko-uherské. V tomto stylu byl stavěno především v Pohraničí a německých jazykových ostrovech jakými byla Praha, Brno či Jihlava. Typickým příkladem v severoněmecké renesancíe s typickými ražnými cihlami na fasádě jsou lázně v Liberci (hlavním městě českých Němců) či radnice v Hodoníně.^[1]

•  
  Národní divadlo v Praze

Česká novorenesance je spojena s národním uvědoměním, často se tak tento sloh uplatňoval při stavbě velkých veřejných staveb (divadla, muzea, národní domy, sokolovny, banky, nádraží, školy apod.). Tvůrci novorenesančních budov v českých zemích náležejí ke generaci Národního divadla, kteří spolupracovali s významnými sochaři a malíři (nejen) na výzdobě Národního divadla jako symbolu umělecké, kulturní, společenské a hospodářské emancipace Českého národa.

• Antonín Barvitius
• Josef Schulz
• Ignác Ullmann
• Antonín Wiehl
• Josef Zítek
• Josef Niklas
• Jan Vejrych
• Josef Arnold
• Osvald Polívka
• Antonín Balšánek
• Jan Koula
• Rudolf Kříženecký
• Jan Zeyer
• Antonín Turek

• Mikoláš Aleš
• František Ženíšek
• Bohuslav Schnirch
• Josef Václav Myslbek
• Maxmilián Pirner

• Nuselská radnice
• Muzeum hlavního města Prahy
• Letenská vodárenská věž
• Vinohradská vodárenská věž
• Národní dům na Vinohradech
• Kostel sv. Václava na Smíchově
• Vršovický zámeček (Rangherka)
• komplex budov zbořeného Nádraží Praha-Těšnov

• Měšťanská beseda v Plzni
• Západočeské muzeum v Plzni
• Liberecká radnice
• Mlýnská kolonáda v Karlových Varech
• Hotel Imperial v Karlových Varech
• Císařské lázně (Karlovy Vary)
• Hotel Nové Lázně a Společenský dům Casino v Mariánských Lázních
• Katedrála Božského Spasitele v Ostravě
• Justiční akademie v Kroměříži
• Radnice v Napajedlích
• Regionální muzeum v Chrudimi
• Soubor staveb v Roudnici nad Labem
• Hrobka rodiny Daubkovy

 

Významné místo mezi architekty tvořícími ve stylu novorenesance má Antonín Wiehl, jako tvůrce stylu obnovené české renesance. Podle Wiehlových návrhů byly realizovány významné stavby a rekonstrukce historických budov v Praze i dalších městech v Čechách:

• Staroměstská vodárna (Městská vodárna staroměstská v Praze) na Novotného lávce u Karlova mostu – od 12. 5. 1936 Muzeum Bedřicha Smetany (spolupráce na sgrafitech s Mikolášem Alšem, Františkem Ženíškem a Janem Koulou)^[2] (1883)^[3]
• Městská přečerpávací stanice v Praze čp. 1264/7 v Sokolské ulici(1883)^[2]jako součást vodárenského areálu na Karlově.^[4][5]
• arkády Vyšehradského hřbitova (1887)
• hrobka významných osobností Slavín^[2][6] na Vyšehradě (spolupráce se sochařem Josefem Maudrem)^[7][8] (1889–1893)
• koncepce výstaviště Jubilejní výstavy v roce 1891 (spolupráce Bedřichem Münzbergerem^[2]
• Městská spořitelna pražská v Rytířské ulici čp. 236. Společný návrh s architektem Osvaldem Polívkou z roku 1891. Stavba provedena 1892–94. Na výzdobě se podíleli malíři Mikoláš Aleš a František Ženíšek a další, sochaři Bohuslav Schnirch a Stanislav Sucharda a řada dalších)^[2][9]
• Fara u sv. Petra v Praze u kostela svatého Petra na Poříčí, Praha 1-Nové Město, Biskupská 1137/13, návrh sgrafit Celda Klouček (1893–94))^[2][10][11]

 

Od 70. let 19. století se Wiehl stal vůdčí osobností zejména mezi architekty novorenesančních nájemních domů v Praze.^[12][13]V letech 1875–1896 bylo podle jeho návrhů v Praze postaveno 11 činžovních domů na Starém Městě, Novém Městě a na Vinohradech (z toho dva byly zbořeny). Na těchto stavbách Wiehl postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance: štíty, sgrafita, režné zdivo. Ve spolupráci s Alšem, Ženíškem a dalšími malíři Wiehl na fasádách domů představuje veřejnosti výzdobu s českou vlasteneckou tematikou v duchu českého národního obrození a hrdiny a děje z české mytologie.

• Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech, autory výzdoby jsou Schnirch a Fr. Ženíšek. (1875)^[14][15]
• Dům čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem. Autory výzdoby jsou Ženíšek a Myslbek (1876)^[16][17]
• Dům čp. 317/15 v ulici Karoliny Světlé U Vratislavů Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem (1877)^[16][18]
• nárožní Dům U Mladých Goliášů čp. 527/I ve Skořepce Praha 1 Staré Město, Jilská 2, Skořepka 1. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy sgrafit Mikoláš Aleš.(1888–1889)^{[19][20][21][22]}
• nárožní dům čp. 542 ve Zborovské ulici 42 na Smíchově. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy plastik J. V. Myslbek. (1885)^[23][24][25]
• nárožní dům čp. 1682 Na Poříčí (or. č. 18), (Havlíčkova č. o. 15). Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. (1886)^[2]
• vlastní nárožní Wiehlův dům čp. 792 na Václavském náměstí autoři výzdoby Aleš a Josef Fanta (1894–96)^[2][26]

 

Významným prvkem výzdoby novorenesančních budov jsou sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.^[27]O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruovalSchwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.^[28] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“^[29] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,^[30] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.^[31][32] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráci s Janem Zeyerem a s dalšími umělci. Sgrafita navrhl František Ženíšek. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.^[33]

 

Wiehlovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé: „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života, zachycené s oním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především v převedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta s dvěma přáteli, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů v horlivé práci i roztomilou dělnici o lopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény z pražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka v babce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny v malebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově s mrzutým pensistou na lavičce a s dvojicí děvčátek z hudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“^[34] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o „české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...“^[35][36][37]

•  
  Antonín Wiehl
•  
  Josef Zitek
•  
  Josef Niklas (1895 Vilim)
•  
  Bedřich Münzberger
•  
  Osvald Polívka (1896 Jan Tomáš)

•  
  Josef Václav Myslbek
•  
  Maxmilián Pirner
•  
  František Ženíšek
•  
  Mikoláš Aleš
•  
  Bohuslav Schnirch
•  
  Jan Koula (1895 Langhans)
•  
  Antonín Popp (1903)
•  
  Josef Mauder

•  
  Měšťanská beseda v Plzni
•  
  Nádraží Praha-Těšnov krátce po dostavbě
•  
  Hotel Nové Lázně v Mariánských Lázních
•  
  Hotel Imperial v Karlových Varech
•  
  Muzeum Bedřicha Smetany v Praze
•  
  Budova pošty na Výstavišti 1891
•  
  Výstaviště – budova kanceláře Výstavy 1891 (ŠJů)
•  
  Městská spořitelna Praha, Staré Město, Rytířská 536 (PatrikPaprika)
•  
  Praha, Malá Strana, Petřín, zrcadlové bludiště (Aktron / Wikimedia Commons)
•  
  Novoměstská radnice (Nové Město), Karlovo nám. 23 (VitVit)
•  
  Lapidarium – výstaviště (po novobarokní úpravě) (Tony Hisgett)

•  
  Pomník Jana Žižky - Žižkovo Pole (Miaow Miaow)
•  
  Slavín na Vyšehradském hřbitově (Miaow Miaow)
•  
  Fara u kostela sv. Petra, Biskupská 13, Praha-Nové Město (Michal Kmínek)
•  
  Sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi (Jan Polák)
•  
  Dřevěná zvonice u kostela sv. Ludmily v Mělníku (Dezidor)
•  
  Dobříš kostel Nejsvetejsi Trojice (Hynek Moravec)
•  
  Pomník Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi (Petr1888)

•  
  Schnirchův dům, Vinohrady, Mikovcova 5
•  
  Městský dům U Bechyňů, Praha 1-Staré Město, Skořepka čp. 527
•  
  Nájemní dům Na poříčí 1682/18
•  
  Činžovní dům (Staré Město), Praha 1, Karoliny Světlé čp. 1037/17, Staré Město
•  
  Nájemní dům Zborovská – Vodní, čp. 542
•  
  Měšťanský dům čp. 560 na Wilsonově ulici ve Slaném
•  
  Praha-Staré Město, Divadelní 14
•  
  Duslova vila v Berouně
•  
  Nájemní dům U Dvou draků na Novém Městě

•  
  Alšova výzdoba fasády Wiehlova domu (nároží z Vodičkovy ulice)
•  
  Detail fasády Smetanova muzea (Øyvind Holmstad)
•  
  Přízemí Smetanova muzea z Novotného lávky (High Contrast)
•  
  Pohled na přízemí Smetanova muzea z Karlova mostu – povodně 2013 (Juandev)
•  
  Sgrafita na Wiehlově domě ve Slaném z Divadelní ulice
•  
  Novoměstská radnice – detail štítu (Ondřej Kořínek)
•  
  Detail štítu a režného zdiva Smetanova muzea (High Contrast)
•  
  Novoměstská radnice – detail štítu z podhledu (Ergane)
•  
  Schnirchův dům, Vinohrady, Mikovcova 5. Detail sgrafita (ŠJů)
•  
  Znak Malé Strany na budově Městské spořitelny (Hynek Moravec)
•  
  Žižkova mohyla – detail podstavce s nápisy (cheva)
•  
  Dům U Bechyňů – detail fasády (Enfo)
•  
  Fara (Nové Město) Biskupská 13 – detail fasády (Ondřej Kořínek)
•  
  Duslova vila (Beroun) – detail průčelí (Ondřej Kořínek)
•  
  Hrobka Daubků detail režného zdiva a hlavice sloupu
•  
  Zvonice u sv. Ludmily Mělník (VitVit)
•  
  Detail Slavína (Enfo)
•  
  Slavín – detail desek se jmény pohřbených (Richenza)
•  
  Detail klenby arkád Vyšehradského hřbitova (Enfo)

• BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. Sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. Kapitola Pomníky, náhrobky, hřbitovy, s. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
• DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
• KREISINGER, Josef. Liteň a přifařené k ní obce. Liteň: nákladem autora, 1896. S. 1–79. 
• KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
• KLOUZA, Radomil. Restaurátorská zpráva. Maxmilián Pirner. Epitaf rodiny Doubkovy, olejomalba na plátně, Liteň u Berouna. první. vyd. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2009. Dostupné online. 1 sv., 1 část 1 × CD-ROM – identický obsah s dokumentem. 
• LACINA, Vlastislav. Daubek, Josef Šebestián. hiu.cas.cz/cs [online]. [cit. 2014-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. 
• LODR, Alois. J. V. Myslbek. Korespondence/uspořádal, průvodní slovo a předmluvu napsal A. Lodr. první. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 513 s. (Paměti). S. 219. 32 obr. příl., 109 čb. obr.Seznam dokumentárních příloh. – Seznam obr. – Lit.. 
• MÁDL, Karel Boromejský. Jos. V. Myslbek / Tekstem doprov. Karel B. Mádl. první. vyd. Praha: Unie, 1901. nestr. 38 stran obrazových příloh s. S. XII. 
• MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování reliéfu s motivem letících puttů na průčelí pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2007. 1 sv., 1 část s. Dostupné online. 
• MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování soch andělů na střeše pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2006. 2 sv., 2 části s. Dostupné online. 
• 28 Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun [cit. 2015-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-29. 
• PELC, Vít. Mgr. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
• PODLAHA, Antonín. Posvátná místa Království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v Království českém.Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berousnký, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6.Liteň, fara, s. 61–67. 
• POCHE, Emanuel, et al. Umělecké památky Čech. první. vyd. Svazek 2. Praha: Academia, 1978 (1978 tisk). 578 s. S. 270. 
• Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. 
• ROZINKOVÁ, Kateřina. Renáta Tyršová a její role ve výtvarné kritice a teorii poslední čtvrtiny 19. století [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, 2013. Dostupné online. 
• VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
• Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
• VOLAVKA, Vojtěch. Josef Václav Myslbek / fotografoval Josef Ehm ; [úvod napsal Vojtěch Volavka ; úpravu navrhl a řídil Emanuel Purghart]. Praha: V. Neubert a synové, 1942. 125 s. 
• VOLAVKA, Vojtěch; VOLAVKOVÁ, H. Myslbekova součinnost s Antonínem Wiehlem na Riegrově hrobce. Umění. Roč. 1938, čís. 11, s. 460–472. ISSN null. 
• WIRTH, Zdeněk. Architektura v českém národním dědictví. první. vyd. Praha: [s.n.], 1961 (1961 tisk). 
• WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
• ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). S. 101. 
• ŽÁKOVEC, František. Tři přátelé z Umělecké besedy/Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi. Lumír. Roč. 1930, čís. LVI, s. 485. ISSN null. 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu novorenesance na Wikimedia Commons