Lennart Meri

Lennart Meri se narodil v Tallinnu jako syn estonského diplomata Georga Meriho a Alice-Brigitty Engmannové. Se svou rodinou opustil Estonsko ve velmi útlém věku a vzdělání tak získával v Berlíně, Paříži či Londýně. Se svou rodinou se nicméně nacházel v Estonsku v době počátku okupace země Sovětským svazem v červnu 1940. V roce 1941 byla Meriho rodina deportována na Sibiř a sdílela tak stejný osud jako tisíce dalších Estonců, Litevců a Lotyšů.

Během svého pobytu v exilu se Meri začal zajímat o další ugrofinské jazyky, které kolem sebe slyšel. Jeho zaujetí etnickou a kulturní spřízněností ugrofinské rodiny se později stalo častým námětem jeho prací. Meriho rodina léta na Sibiři přežila a žila i nadále v Estonsku. V roce 1953 dokončil Lennart Meri studium na Univerzitě v Tartu.

Političtí představitelé Merimu nepovolili, aby pracoval jako historik, působil tedy jako dramatik ve Vanemuine, nejstarším divadle v Estonsku. Svou první knihu, která byla veřejností přijata velmi dobře, napsal po své cestě do pohoří Ťan-šan v centrální Asii a do pouště Karakum v roce 1958.

Jeho snímky byly sice v Sovětském svazu zakazovány, v západním světě však oceňovány. Ve finských školách byly jeho filmy a texty používány jako studijní materiály. V sedmdesátých a osmdesátých letech cestoval do oblasti Sibiře a sovětského dálného východu a své zkušenosti posléze sděloval v mnoha knihách, které byly v této době v Estonsku velmi populární. Díky svým vynikajícím jazykovým znalostem také často překládal zahraniční autory. V roce 1988 založil nevládní Estonský institut (Eesti Instituut) sloužící k prohlubování kontaktů se západem a k vysílání estonských studentů do zahraničí.

Po prvních svobodných volbách v roce 1990 se stal ministrem zahraničních věcí. V této funkci se obklopil mladými vzdělanými lidmi, většinou anglicky hovořícími. Jeho snahou bylo vytvořit otevřený komunikační kanál směrem na západ a prezentovat Estonsko co nejlépe na mezinárodní scéně. 6. října 1992 byl zvolen druhým prezidentem Estonské republiky a 20. září 1996 byl znovuzvolen.

Lennart Meri byl dvakrát ženatý. Z těchto manželství vzešly tři děti: synové Mart Meri (* 1959) a Kristjan Meri (* 1966) a dcera Tuule Meri (* 1985). Jeho následovníky jsou již také čtyři pravnuci.

•   rytíř Řádu slona, Dánsko, 12. dubna 1994
•   velkokříž s řetězem Řádu bílé růže, Finsko, 1995
•   velkokříž Řádu aztéckého orla, Mexiko, 1995
•   rytíř Řádu Serafínů, Švédsko, 6. září 1995
•   řádový řetěz Řádu kříže země Panny Marie, Estonsko, 10. září 1995^[1]
•   velkokříž s řetězem Řádu tří hvězd, Lotyšsko, 1996
•   velkokříž Záslužného řádu Maďarské republiky, Maďarsko, 1997
•   rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku, Itálie, 22. května 1997^[2]
•   velkokříž Řádu Vitolda Velikého, Litva, 19. srpna 1997^[3]
•   velkokříž Řádu islandského sokola, Island, 1998
•   rytíř velkokříže Řádu svatého Olafa, Norsko, 1998
•   Řád bílé orlice, Polsko, 27. dubna 1998^[4]
•   velkokříž Řádu Spasitele, Řecko, 1999
•   velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo, Německo, 2000
•   velkokříž Řádu čestné legie, Francie, 2001
•   velkokříž Národního řádu za zásluhy, Malta, 26. dubna 2001^[5]
•   Velkokříž Řádu prince Jindřicha, Portugalsko, 29. května 2003^[6]
•   Řád státního znaku I. třídy, Estonsko, 23. února 2006^[7]
•   řádový řetěz Řádu státního znaku in memoriam, Estonsko, 23. února 2008^[8]

• Kde je „ultima Thule“ (výňatky z Hõbevalge). Tvar 6, 1995, 14, s. 16–17. Přel. Vladimír Macura.
• Pod klenbou polární záře (Virmaliste väraval). Panorama, Praha 1983. Přel. Vladimír Macura.
• Z projevu estonského prezidenta ve výboru NATO 25. listopadu 1992. Baltika 1993, 8, s. 31–34. Přel. Richard Frič.

V roce 2009 byl na jeho počest pojmenováno letiště v Tallinnu (Lennart Meri Tallinna lennujaam).

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Lennart Meri na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lennart Meri
• Životopis L. Meriho (estonská prezidentská kancelář)^{[nedostupný zdroj]} (anglicky)