Kočičí hra

Původně se jednalo o filmovou povídku, k jejímuž napsání podnítila maďarského autora návštěva u jedné maďarské malířky, u které pobývala v té době její sestra. Obě starší dámy začaly předvádět Örkénymu a jeho příteli, filmovému režisérovi Károlu Makkovi, svou dětinskou hru. Bavily se napodobováním kočičího mňoukání. Oba návštěvníky jejich roztomilá kratochvíle nadchla a inspirovala. Režisér přiměl spisovatele k napsání povídky, podle které pak vytvořil filmový scénář. K realizaci filmu však nedošlo a tak Örkény povídku přepracoval do jiné podoby. Román, nebo snad přesněji novela Kočičí hra byla několikrát vydána s velkým úspěchem u maďarských čtenářů.

Podnětem ke dramatizaci byl popud divadelního režiséra Gábora Székelyho. Zpracovaná divadelní hra měla světovou premiéru v roce 1971 v Szolnoku a tři měsíce nato se hrála v Budapešti v Divadle komedie, což je druhá nejvýznamnější maďarská divadelní scéna. Do filmové podoby byla uvedena v roce 1972 režisérem Károlly Makkem, který stál u jejího zrodu. Česká premiéra Kočičí hry byla v r. 1972 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. O rok později byla uvedena v Ostravě, ale největší úspěch jí přinesla činohra Národního divadla s Danou Medřickou jako svéráznou Erži a Vlastou Fabiánovou jako elegantní Gizelou. Za téměř devět let se odehrálo na scéně Tylova divadla více než 400 repríz, a tím se inscenace Národního divadla zařadila k legendám české divadelní historie.

Podle autorova přání má tato hra „být hrána jako jediná souvislá věta“. Po celou dobu nahlížíme pomocí osobitých dialogů do světa svérázné Erži, která se s nezdolným optimismem rve i v šedesáti o své právo na život „jako kočka“. Přechází plynule z jednoho obrazu do druhého, aniž by přerušila rozmluvu a vede osobitý dialog jak sama se sebou, tak se svou sestrou a okolním světem. I když jsou to v podstatě její osobní starosti, odráží se v nich odraz doby, ve které žila a prožila celý svůj život a ve které chce taky zemřít.

O světovém věhlasu životního osudu Eržiky Orbánové a Kočičí hry svědčí i anekdota, která kolovala počátkem 70. let Maďarskem: „Na čem teď pracuje mistr Örkény? – Překládá Kočičí hru zpátky do maďarštiny.“

István Örkény: „Smát se můžeme všeličemu. Dokážeme se smát škodolibě, z radosti, mrzutosti, štěstí, dokonce i ze zoufalství...“

Jedná se o drama na hranici grotesky a hlavním tématem je milostný trojúhelník. Na tom by nebylo nic zvláštního - nečekané je, že se nejedná o mladé lidi, ale o šedesátileté seniory, z nichž každý má svůj nezaměnitelný náhled na život.

Hlavní osu hry o dvou jednáních tvoří monologické výstupy starší, ale temperamentní Eržiky Orbánové, která žije téměř dvacet let sama v budapešťském činžovním domě. Její jedinou přítelkyní je mladá sousedka Myška, společně mají svůj signál k vzájemným návštěvám - napodobování kočičího mňoukání přes světlík. Jinak kromě častých slovních potyček s mlékařkou či řezníkem se Erži nestýká s nikým– až na svou dávnou lásku, poživačného penzistu Viktora Molnára, bývalého operního pěvce, kterého po dlouhá desetiletí nekriticky zbožňuje a obdivuje. Eržina dcera nemá pro matčiny starosti a radosti vůbec pochopení. Ta proto své pocity a nálady vyjadřuje prostřednictvím dopisů a telefonátů své starší, uhlazené a jemné sestře Gisele, jež žije v sice v blahobytu, ale osaměle a upoutaná na invalidní vozík „za železnou oponou“ u svého syna v Německu.

Dlouholetý Eržičin stereotyp naruší až setkání s bývalou přítelkyní Pavlou, která jí posléze Viktora přebere. Zoufalá Erži, která prohrála svůj „kočičí“ boj o život a nárok na lásku, nenajde žádnou oporu u své dcery ani u jejího manžela a tak se jej rozhodne dobrovolně ukončit. I v tom má smůlu a pokus se jí nezdaří. Z citové krize ji vyvede až sestra Gisela, která se vrátí do rodné vlasti a společně naváží na nit společného života, přerušenou před mnoha lety.

Erži: „Naše rozhovory mají takové zvláštní kouzlo a často trvají dlouho do noci. Zdá se mi, že poslouchám svého mladého Viktora. Zase prožívám naše krásné prázdniny...“

Gizela: „Věř mi, že když člověk nemá na vybranou, je lépe být starý. Ale nejbolestivější je stáří, které si hraje na mládí.“

Erži: „Kdybych měla začít znovu, nežila bych jinak... Byl to krásný život...“

„Příběh je vykládán různě – jako oslava aktivního stáří, pocta nezdolné životaschopnosti navzdory nepřízni osudu, psychologická hra o potřebě blízkosti a komunikace, sonda do temných zákoutí ženské duše, netradiční milostný román... To všechno a mnohem víc v Kočičí hře je....“

Jana Pithartová^[zdroj⁠?!]

Kočičí hra – program Městského divadla Zlín. [s.l.]: [s.n.] 

• MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 1/ M-Ž. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0948-7. S. 475. 

• István Örkény

• Kočičí hra Archivováno 5. 12. 2011 na Wayback Machine. – Městské divadlo Zlín
• Kočičí hra Archivováno 8. 1. 2019 na Wayback Machine. – Moravské divadlo Olomouc
• Kočičí hra – Klicperovo divadlo Hradec Králové