Klasická hebrejština

 

Vývoj klasické hebrejštiny se dělí do dvou období: starší klasická hebrejština (10.–6. století př. n. l.) a mladší klasická hebrejština (6.–1. století př. n. l.). Od 2. století př. n. l. vstoupila klasická do přechodového období, na jehož konci se přeměnila v mišnaickou hebrejštinu.^[1]

Mezi prameny pro poznání klasické hebrejštiny kromě hebrejské bible slouží také zemědělský kalendář z Gezeru (10. stol.), ostraka ze Samaří (8. stol.), šíloašský nápis z Jeruzaléma (okolo 700), ostraka z Lakiše (okolo 600).^[2] Dalším důležitý zdroj představují svitky od Mrtvého moře a další nápisy nalezené v této oblasti.^[3][4][5]

 

Hebrejština se utvořila zřejmě ve 14–12. století. Nejednalo se o homogenní jazyk, nýbrž o souhrn různých nářečí. Po různých dialektech však v dochovaných textech zbyly jen stopy a zmínky.^[6] Mnohem více zvláštností pak vykazují texty od Mrtvého moře. Hebrejština ovšem mezi Izraelity převládala jen do 7. století. S rostoucím asyrským a později babylonským vlivem na Palestinu rostl i vliv aramejštiny. Aramejština zprvu sloužila jako diplomatický jazyk,^[7] rozhodujícím faktorem bylo nicméně dobytí izraelského (722) a judského království (586). Aramejština se pak stala běžnou řečí a hebrejštinu vytlačila do pozice jazyka literatury a vzdělanců. I tato hebrejština ovšem podléhala silnému vlivu aramejské gramatiky a slovní zásoby až se nakonec proměnila v mišnaickou hebrejštinu.^[8]

Zvyklosti ve výslovnosti se ustálily značně pozdě, a to až v 1. století n. l.. Bylo to dáno zejména tím, že klasická hebrejština zapisovala pouze konsonanty. V 1. století se rovněž definitivně ustálil starozákonní text, jenž byl teprve v 9. století doplněn vokály (tzv. masoretský text). Vznikly tři hlavní systémy vokalizace: babylonský, palestinský a tiberiadský. Nakonec se prosadila tiberiadská vokalizace, kterou vytvořila rodina ben Ašerů.^[9]

Dnešní studijní vydání hebrejské bible vychází zpravidla z vokalizovaného textu Leningradského kodexu, který sice není zdaleka nejstarším biblickým textem, pochází až z roku 1008, je však nejstarším dochovaným kompletním textem.^[10]

K zápisu klasické hebrejštiny se používaly dva základní typy hebrejského písma. V období 10. – 6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež představovalo modifikaci fonického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do podoby tzv. kvadrátního písma.^[11]

Hebrejština se zapisuje zprava doleva pomocí 22 konsonantů, které tvoří hebrejskou abecedu. Moderní edice hebrejské bible sice obsahují také vokály, akcenty a další znaky a poznámky, jedná se však o systém vokalizace, jenž byl vyvinut až v 9. století n. l. a slouží jako pomůcka ke správnému čtení posvátného hebrejského textu.^[12]

• Hebrejština
• Starověké dějiny Židů

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu klasická hebrejština na Wikimedia Commons