Jan Erazim Vocel

Byl synem pekaře. Původně se jmenoval Wotzel, ale jméno si jako student nechal změnit.^[2]

Po absolvování obecné školy v Kutné Hoře jej katecheta doporučil ke studiu v Praze do piaristického gymnázia v Panské ulici. Dále jeden rok studoval filozofii na pražské univerzitě a odešel na práva na Vídeňskou univerzitu. Tam se seznámil s Františkem Palackým, který se stal jeho celoživotním přítelem, stejně jako malíř Josef Vojtěch Hellich. Roku 1837 studoval soukromě malířství u Jakoba Beckera v Düsseldorfu.

 

Jako chudý literát se musel živit vyučováním, zprvu učil češtinu hraběte Otakara Černína, dále dělal vychovatele ve šlechtických rodinách, nejprve u markýze Pallaviciniho, dále v rodině Leopolda Šternberka, knížete Salm-Salma a od roku 1839 nastoupil jako knihovník paláci hraběte Harracha, tam také vyučoval děti. To mu umožnilo hojně cestovat (Uhry, Benátky, Řím, Neapol, Solnohradsko, Holandsko, Belgie, Německo). Jeho zálibou bylo kreslení a malování památek a krajinomalba.

Po návratu do Prahy se stýkal s čelnými představitel vlastenecké společnosti, spřátelil se s Josefem Jungmannem a dalšími obrozenci. Na pozvání Palackého a Jana Norberta Neuberka se stal roku 1843 prvním jednatelem Sboru archeologického musea českého a zároveň po Pavlu Josefu Šafaříkovi převzal redakci Časopisu českého muzea.

V roce 1848 vstoupil do řad pracovníků muzea jako kurátor, stal se setníkem gardy Svornost. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Polička v Čechách. Uvádí se jako literát.^[3] Patřil ke sněmovní pravici.^[4] Na sněmu byl členem školského výboru. Po opětovném zavedení absolutismu zanechal politické i novinářské činnosti, přestal psát básně a malovat.^[5]

Historik Otto Urban řadí Vocela v této neoabsolutistické dekádě do skupiny konzervativních českých vlastenců, kteří pokračovali v rozvíjení národního svérázu, ovšem distancovali se od liberálního a demokratického odkazu roku 1848 a profilovali se důsledně loajálně k vládnímu zřízení.^[6]

V roce 1850 byl jmenován prvním českým mimořádným profesorem archeologie a dějin umění na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Společně s Karlem Vladislavem Zapem založil roku 1854^[7] časopis Památky archaeologické a místopisné, který vychází dodnes. Jako první použil chemickou metodu při určování stáří bronzových předmětů.^[8]

 

Zasazoval se i o zrovnoprávnění češtiny s němčinou na vysokých školách. V českém i německém jazyce přednášel jako první v Čechách klasickou archeologii a dále estetiku, paleografii, historii právní, dějiny umění a numiskatiku. Byl členem mnoha vědeckých ústavů (Krakov, Moskva, Kodaň, Petrohrad, Vídeň, Zábřeh, Štýrský Hradec, Leiden). Roku 1860 obdržel dánský řád Rytíř Danebrogu, roku 1869 titul dr. h.c. na univerzitě v Petrohradu.

Byl dvakrát ženat. Roku 1842 se oženil s mladou básnířkou Barborou Jaroslavou Štětkovou. Ta ale o tři roky později zemřela na tuberkulózu. Nedlouho potom zemřela i jejich dcera Růžena. V roce 1849 se oženil podruhé^[9], s Matyldou Hovorkovou (*1818). Měli pět dětí, ze tří synů se dospělosti dožili Vojtěch (*1851) a Ladislav (*1854), i dcera Ludmila (*1860)^[10].

Zemřel v Praze v roce 1871 na zápal plic ve věku 67 let, je pohřben na Olšanských hřbitovech.

 

Zprvu byl činný jako literát, vydával řadu romantických básnických a historicko-beletristických děl, samostatně i ve sbornících, v němčině i češtině, např. v časopisu Bohemia, Květy, či ve sbornících Aurora, České besedy, Denice aneb Noworočenka, Horník, Libussa, Wesna, či Perly české. Tituly jeho publikací svědčí pro převážně historické zájmy: Přemyslovci, Vězeň na Křivoklátě, Krvočíše (o pěstování vinné révy za Karla IV.), Kamenný dům, Mílek, psal také dramata, např. truchlohru Harfa, Poslední Orebita, Meč a kalich, Labirint slávy.

Zásadní význam pro svou dobu měla

• Anthologie z nowočeské literatury

Od publicistiky se vypracoval k tvorbě vědeckých článků a analytických publikací památek české archeologie a umění. Publikoval je v časopisech Abhandlungen der königlichen Gesellschaft der Wissenchaften, Časopise Českého museum i v Památkách archeologických. Věnoval se také vědecké ilustraci. Vrcholná díla jeho kariéry jsou:

• Grundzüge der böhmischen Altherthumskunde, Prag 1845
• dvojdílný spis Pravěk země české 1-2, Praha 1866-1868. Tímto dílem položil základy k vědecké archeologii u nás. Významné je jeho pojednání o památném Podmokelském pokladu, či rozbor nástěnných maleb o legendě sv. Jiří na zámku v Jindřichově Hradci. Jeho dílo si získalo velký ohlas i v zahraničí.

Jeho pozůstalost je uložena ve sbírkách Státního okresního archivu v Kutné Hoře (Vocel Jan Erazim, osobní fond).^[11]

Jméno Jana Erazima Vocela bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz dvaasedmdesát jmen české historie.

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1623-1624, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• K. Benda, Výběr z bibliografie Jana Erazima Vocela, in: Kapitoly z českého dějepisu umění I., Odeon Praha 1987, str. 104-105
• Ottův slovník naučný, XXIX,
• SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha - Litomyšl : Paseka 2005
• KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 

•   Osoba Jan Erazim Vocel ve Wikicitátech
•   Autor Jan Erazim Vocel ve Wikizdrojích
•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Erazim Vocel na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Erazim Vocel
• Jan Erazim Vocel v informačním systému abART
• Jan Erazim Vocel v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Jan A. Janíček, Profil autora: Jan Erazim Vocel, 2008