Eduard Hrubeš

Narodil se v Brně a měl bratra Pavla.^[6] Jeho otec, také Eduard,^[7] byl 34 let operním barytonistou v Janáčkově opeře v Brně. Ze syna Eduarda chtěl mít diplomata, proto se snažil rozvíjet jeho jazykové vzdělání. Mimo jiné jej dal na francouzské gymnázium.^[3]

Eduard Hrubeš měl od dětství rád vlaky a byl sběratelem jejich modelů.^[8] V roce 1946 vycestoval s Mezinárodním Červeným křížem na ozdravný pobyt do Švýcarska, kde se naučil německy.^[9] Díky americkým filmům se naučil angličtinu, ovládal i latinu, mluvil polsky, slovensky a rusky.^[10]

Eduard také soukromě navštěvoval hodiny hry na klavír a trubku, dále pak teorie hudby, harmonie a skladby, sám se naučil na kytaru a banjo.^[11]

V roce 1955 byl přijat na Vojenskou technickou akademii Antonína Zápotockého v Brně, kterou mu ale lékaři zakázali.^[10] Přihlásil se tedy na lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kterou po dvou letech opustil a absolvoval základní vojenskou službu. Zde založil hudební skupinu Vojenský polyekran.^[12] Posléze se vrátil na lesnickou fakultu, tu ale opět po roce opustil.^[10] Do roku 1968 studoval obor filmové a televizní publicistiky na FAMU.^[3][12] Na FAMU se při projekci filmu A co dále, Baltazare seznámil se svou budoucí manželkou Blankou.^[13]

V roce 1967 začal pracovat v Armádní redakci Československé televize a moderoval i v rozhlase.^[14] V televizi ve dvojici se Štěpánkou Řehákovou a později se Saskii Burešovou uváděl čtrnáctideník Poštovní schránka, který byl určen vojákům základní služby.^[10][15]

Dne 20. srpna 1968 točil svůj absolventský film na téma nových metod výuky v armádě. Práci na filmu zhatila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a Hrubeš tedy studium na FAMU neuzavřel. Dne 21. srpna 1968 stihl se štábem v ulicích Prahy zdokumentovat situaci krátce po invazi.^[12]

Jeho moderátorská kariéra zahrnovala i oblíbený televizní pořad z roku 1969 Pokus pro dva, který spolu s Olgou Čuříkovou konferovali.^[16][17] Už v roce 1970 dobrovolně z Československé televize odešel.^[18] Ale ještě v roce 1971 s Pavlem Landovským provázeli Silvestrem 71.^[13][19]

Ve filmu Vražda v hotelu Excelsior nazpíval Hrubeš píseň Zavři očka, zavři za Josefa Langmilera.^[20][20]

Našel angažmá jako jeden z průvodců experimentem jménem Kinoautomat, který se po Expu 1967 přestěhoval do pražského kina Světozor.^[10][21]

Tento studovaný kameraman a filmový režisér byl kromě svého dlouholetého televizního moderování také velmi dobře znám jako konferenciér koncertů skupiny Greenhorns, Tanečního orchestru Československé televize, orchestrů Václava Hybše a Ladislava Štaidla, KTO a Komet.

Od roku 1978 se významně podílel na repertoáru a v letech 1980 až 1995 umělecky vedl netradiční dechovkovou kapelu Velkopopovická Kozlovka.^[22] Kromě aranžování písní hrál v souboru na banjo a trubku.^[11] Skupinou za dobu její existence prošla řada dnes sólových muzikantů, například saxofonista Viktor Kotrubenko, basový kytarista a zpěvák Josef Dodo Slávik či klarinetista a saxofonista Jan Janda.

S Marií Rottrovou spolupracoval jako scenárista na jejích pořadech. V roce 1985 se do televize vrátil a moderoval Kavárničku dříve narozených. V ostravském televizním studiu také v letech 1995 až 2007 moderoval úspěšný televizní pořad České televize Tak neváhej a toč!, kterému vymyslel název.^[13][14] V roce 1997 získali tvůrci tohoto zábavného pořadu diváckou cenu TýTý.^[13] V roce 2000 v duu s kamarádem Jiřím Melíškem sepsal svou autobiografii Neváhej a žij.^[23]

Eduard Hrubeš se uplatnil i jako moderátor pořadů U muziky a Hobby magazín, které vysílal Český rozhlas Region.^[24] Moderoval plesy, vzpomínkové rozhlasové pořady a byl dlouholetým průvodcem festivalu Středoevropský jazzový most v Hradci Králové.^[25] V roce 2009 získal cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství.^[24][26]

Podle publicistů Josefa Maracziho a Petra Cibulky byl Hrubeš veden v seznamech Státní bezpečnosti jako důvěrník.^[27] V květnu 2013 na chatu Dobrého rána na otázku diváka VPA: „Pracoval jste kdysi pro StB, jak se kdysi objevilo?“, Eduard Hrubeš odpověděl: „Určitě ne, i když mi kdosi přisoudil historky jiného občana.“^[28]

Byl ženatý s kostýmní výtvarnicí Blankou Hrubešovou a narodila se jim dcera Blanka a syn Eduard.^[13][29] Manželé Hrubešovi byli prarodiči vnuček Adély a Emy a vnuka Jana,^[5] jejich zetěm byl herec Ivan Jiřík.^[13][30] Jeho žena Blanka Hrubešová na podzim roku 2012 prodělala mozkovou mrtvici, po roce a půl boje s nemocí zemřela.^[31]

Eduard Hrubeš zemřel 22. srpna 2021.

• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 222. 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Eduard Hrubeš na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Eduard Hrubeš
• Eduard Hrubeš v Českém hudebním slovníku osob a institucí
• Rozhovor na Radioservisu
• Eduard Hrubeš ve Filmové databázi
• Eduard Hrubeš v Česko-Slovenské filmové databázi
• Eduard Hrubeš na Kinoboxu
• Eduard Hrubeš v Internet Movie Database (anglicky)