Demetrio Albertini

Vyrůstal ve Villa Raverio, pár kilometrů od města Milán. Tady udělal své první kroky ve fotbale. Poté přestoupil do mládežnického sektoru AC Milán, s nímž zůstal po většinu své sportovní kariéry. První utkání za Rossoneri odehrál v 17 letech 15. ledna 1989 proti Comě (4:0).^[2]

Na začátku sezóny 1990/91 byl 19letý hráč zapůjčen do Padovy, která hrála druhou ligu. Nastoupil do 28 zápasů a vstřelil 5 branek. Na konci tohoto fotbalového roku byl záložník oceněn cenou pro nejlepšího nováčka.

V AC Milán se stal základním hráčem trenéra Capella. Sezonu 1991/92 klub vyhrál titul bez porážky a Demetrio byl jeden z nejdůležitějších hráčů.

Od sezony 1992/93 začal hrát i v LM. První branku vstřelil hned v prvním utkání 16. září proti NK Olimpija Lublaň (4:0).^[3] Pomohl klubu se dostat až do finále, kde podlehli Olympique de Marseille (0:1).^[4]. Vítězství v LM slavil příští sezoně, když zvítězili ve finále nad Barcelonu (4:0).^[5]

Až do roku 2002 patřil k základním členům sestavy klubu. Pak jej trenér Ancelotti rozhodl nahradil mladším Pirlem. Poté se rozhodl klub opustit a přijal místo ve španělském klubu Atlético Madrid. I když odešel na hostování, už nikdy soutěžní utkání za Rossoneri nenastoupil. Odehrál celkem 408 utkání, což jej řadí na 11. místo v historii klubu^[6] a vstřelil v nich 28 branek.

Za španělský klub Atlético Madrid odehrál za jednu sezonu celkem 30 utkání a pomohl klubu se zachránit v lize. Po návratu do Itálie se dozvěděl o hráčské výměně do Lazia za Pancara. Opět tady odehrál jednu sezonu a na konci sezony slavil vítězství v domácím poháru. Na novou sezonu se připravoval s klubem Atalanta BC. Tady vydržel do ledna 2005. Poté odešel do Barcelony, kde pak oslavoval vítězství v lize.

Po ukončení sezony už nenašel žádné angažmá a tak 5. prosince 2005 ve věku 34 let oznámil svůj fotbalový konec. Rozlučkový zápas se konal 15. března 2006 mezi kluby AC Milán a FC Barcelona.^[7]

Dne 18. května 2006, po korupčním skandálu, která vedla k rezignaci Carrara z předsednictví federace, byl Demetrio jmenován zástupcem komisaře federace. Dne 19. září téhož roku rezignoval. V roce 2007 byl jmenován místopředsedou federace pod vedením Abeteho a v roce 2013 byl zvolen znovu.

Dne 27. července 2014 byl v nominaci na předsedu federace, ale nakonec 11. srpna prohrál kontroverzním způsobem nad Tavecchiem, přestože měl podporu A.I.C. (Italská asociace fotbalistů).^[8]

Dne 1. dubna 2015 po bankrotu klubu Parmy byl jmenován do představenstva klubu jako poradce.^[9]

Do národního týmu dospělých byl poprvé povolán 21. prosince 1991 ve věku 20 let na utkání proti Kypru (2:0).^[12]

Dostal se do nominace na MS 1994 konané ve Spojených státech. Byl nedílnou součástí týmu, který se dostal do finále, kde podlehli Brazílii až na penalty.^[13]

První branku vstřelil do Estonské brány (2:0) 25. března 1995.^[14] Utkání konané 29. května 1996 proti Belgii (2:2), vedl poprvé jako kapitán.^[15] Další turnaj ME 1996 se Itálii nepovedl a po třech utkání nepřešli přes základní skupinu. Zúčastnil se i MS 1998, které se konalo ve Francii. Kde ale prohráli ve čtvrtfinále s domácí Francii na penalty.^[16]

Nový trenér pro ME 2000 je zvolen Dino Zoff. I tento trenér na něj sázel. Na turnaji odehrál kromě jediného všechny zápasy včetně finálového proti Francii (1:2) které skončilo díky vstřelení zlatého gólu.^[17] Mohl ještě odcestovat na MS 2002, jenže zranění Achillovy šlachy několik měsíců před začátkem akce mu zabránilo v účasti. Poslední utkání odehrál 27. března 2002 proti Anglii (2:1) kde nastoupil na posledních 37 minut utkání.^[18] Celkem odehrál 79 utkání a vstřelil 3 branky.

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	MS 1994	1 zápas ve skupině	18. 6.	Irsko	90	0	0:1[19]
		2 zápas ve skupině	23. 6.	Norsko	90	0	1:0[20]
		3 zápas ve skupině	28. 6.	Mexiko	90	0	1:1[21]
		Osmifinále	5. 7.	Nigérie	120	0	2:1 v prodl.[22]
		Čtvrtfinále	9. 7.	Španělsko	45	0	2:1[23]
		Semifinále	13. 7.	Bulharsko	90	0	2:1[24]
		Finále	17. 7.	Brazílie	120	0	0:0 (2:3) na pen.[25]
	ME 1996	1 zápas ve skupině	11. 6.	Rusko	90	0	2:1[26]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Česko	90	0	1:2[27]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	Německo	90	0	0:0[28]
	MS 1998	1 zápas ve skupině	11. 6.	Chile	90	0	2:2[29]
		2 zápas ve skupině	17. 6.	Kamerun	62	0	3:0[30]
		Osmifinále	27. 6.	Norsko	73	0	1:0[31]
		Čtvrtfinále	3. 7.	Francie	68	0	0:0 (3:4) na pen.[16]
	ME 2000	1 zápas ve skupině	11. 6.	Turecko	90	0	2:1[32]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Belgie	90	0	2:0[33]
		Čtvrtfinále	24. 6.	Rumunsko	90	0	2:0[34]
		Semifinále	29. 6.	Nizozemsko	120	0	0:0 (3:1) na pen.[35]
		Finále	2. 7.	Francie	103	0	1:2 v (prodl.)[17]

^[36]

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre (min.)	Výsledek	Soutěž
010	25. 3. 1995	Stadio Arechi, Salerno,	Estonko	02:0 00(58.)	4:1	kvalifikace na ME 1996
02	8. 10. 1995	Stadion Poljud, Split,	Chorvatsko	01:0 00(29.)	1:1	kvalifikace na ME 1996
03	8. 6. 1997	Groupama Stadium, Lyon,	Brazílie	02:0 00(23.)	3:3	přátelský zápas

• 5× vítěz italské ligy (1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96, 1998/99)
• 1× vítěz španělské ligy (2004/05)
• 1× vítěz italského poháru (2003/04)
• 3× vítěz italského superpoháru (1992, 1993, 1994)
• 2× vítěz Ligy mistrů (1988/89, 1993/94)
• 2x vítěz evropského superpoháru (1989, 1994)
• 1× vítěz Interkontinentální pohár (1989)

• 2× na MS (1994 – stříbro, 1998)
• 2× na ME (1996, 2000 – stříbro)
• 1× na ME 21 (1992 – zlato)
• 1× na OH (1992)

  Řád zásluh o Italskou republiku (12. 7. 2000) z podnětu Prezidenta Itálie ^[37]

  Řád zásluh o Italskou republiku (12. 12. 2006) z podnětu Prezidenta Itálie ^[37]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Demetrio Albertini na italské Wikipedii.

• Seznam italských fotbalových reprezentantů

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Demetrio Albertini na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarkt.com (německy)
• Demetrio Albertini na National-football-teams.com (anglicky)
• Statistika hráče na magliarossonera.it (italsky)