Curtiss SB2C Helldiver

 

Práce na prototypu Curtiss XSB2C-1 započaly v květnu 1939, první let vykonal 18. prosince 1940 v Buffalu stát New York. Nový letoun měl zabudován motor Wright R-2600 Cyclone o běžném výkonu 1103 kW, který roztáčel třílistou vrtuli. Hlavňová výzbroj sestávala ze čtyř kulometů ráže 12,7 mm v trupu a křídle, střelec obsluhoval dvojici kulometů ráže 7,62. Pumovnice mohla pojmout torpédo Mk.13, nebo pumu o hmotnosti 800 kg. Již 9. února 1941 první prototyp s vážnými problémy se stabilitou havaroval. Po opravě prošel řadou dalších úprav a pokračoval nadále v testech.

 

 

 

Dne 30. června 1942 vzlétl značně upravený Curtiss SB2C-1, následovaný čtrnácti dalšími stroji určenými k intenzivním zkouškám. Oproti prototypu měly nové letouny překonstruované a zpevněné ocasní plochy, kulomety z trupu se přemístily do křídla, přibyly dva závěsníky pum pod křídlo a reflexní zaměřovač. V červnu 1942 zahájila provoz nová výrobní linka společnosti Curtiss Wright ve městě Columbus ve státě Ohio, která započala se sériovou výrobou Helldiverů. První operační jednotkou US Navy se s letouny SB2C-1 v říjnu 1943 stala VB-17, působící v té době na palubě USS Bunker Hill (CV-17). Její velitel, LCdr. James Everett "Moe" Vose Jr., vedl 23 strojů své jednotky při premiérovém náletu na přístav Rabaul. Při útoku byl 11. listopadu potopen torpédoborec Suzunami a poškozeny křižníky Agano, Yubari a další tři torpédoborce.

Od 200. vyrobeného letounu se nová série označovala SB2C-1C, která byla vyzbrojena dvěma kanóny ráže 20 mm. Pohon zajišťoval stejně jako u předchozí verze motor Wright R-2600-8 Cyclone o výkonu až 1250 kW. Celková produkce SB2C-1C dosáhla počtu 778 kusů, z nichž 26 obdrželo v rámci zákona o půjčce a pronájmu britské námořnictvo (sériová čísla JW100-JW125). Stroje byly vyrobeny kanadskou firmou Canadian Car and Foundry Co. z Montréalu pod typovým označením SBW-1B. Převzala je 1820. squadrona Royal Navy, zformovaná v dubnu 1944 v Squantumu na území USA. Jednotka se nalodila na doprovodnou letadlovou loď Arbiter, která odplula do Británie. Tam byla 1820. squadrona v prosinci 1944 zrušena a z většiny Helldiverů Mk.I se staly učební pomůcky pro výcvik mechaniků, nebo byly vráceny do USA. JW117 byl předán do zkušebního střediska RAE ve Farnborough k porovnávacím zkouškám s jinými americkými střemhlavými bombardéry.

V létech 1942 až 1944 probíhala výroba 900 mírně odlišných pozemních strojů A-25A pro americké armádní letectvo (USAAC). Australské letectvo RAAF po zkouškách u 1. APU v Lavertonu deseti dodaných A-25A-15-CS stroje vrátilo do USA a objednávka na 250 kusů byla zrušena.

Na jaře 1944 se započalo s výrobou varianty SB2C-3 s pohonnou jednotkou Wright R-2600-20 s výkonem až 1471 kW a se čtyřlistou vrtulí Curtiss Electric. Celkem bylo mateřským závodem vyrobeno 1112 exemplářů, 413 strojů v licenci postavila kanadská firma Canadian Car and Foundry a 150 kusů bylo vyrobeno u Fairchild-Canada (SBF-1). Část letounů dostala i radar AN/APS-4 s anténou v pouzdře pod pravou polovinou křídla, které nesly označení SB2C-3E.

Subvarianta Curtiss SB2C-3E Helldiver byla doplněna o vyhledávací radar AN/APS-4, který byl umístěn pod pravou polovinou křídla.

Na základně Anacostia byl zkoušen prototyp XSB2C-2 opatřený plováky, celý projekt byl však k 14. dubnu 1944 zrušen jako neperspektivní. V červnu 1944 již měly Helldivery jednotky VB-1 na USS Yorktown, VB-2 na USS Hornet (CV-12), VB-8, která na USS Bunker Hill nahradila VB-17, VB-14 na palubě USS Wasp (CV-18) a VB-15 na USS Essex (CV-9).

2045 vyrobených letounů typu SB2C-4 mělo perforované brzdící klapky, aerodynamický kryt kuželu čtyřlisté vrtule a eventuálně čtyři závěsníky pro rakety HVAR pod každou polovinou křídla. Malá okénka za překrytem pilotní kabiny byla odstraněna. Radarových SB2C-4E vzniklo u společností CC and F (SBW-4E) a Fairchild (SBF-4E) celkem 370. V únoru 1945 s těmito letouny operovala např. jednotka VB-3 z paluby americké letadlové lodi USS Yorktown (CV-10) v Pacifiku.

Verze SB2C-5 se zvětšenou zásobou pohonných hmot byla opět dodávána bez krytu vrtulového kužele, posuvný kryt pilotní kabiny byl bez rámování. Celkem bylo postaveno 470 kusů, dalších 85 vzniklo v Kanadě jako SBW-5. Počátkem roku 1949 odebralo Řecké královské letectvo (RHAF) 41 strojů.

Ze dvou draků SB2C-3 byly upraveny stroje SB2C-6 s delším trupem a zvětšenou zásobou paliva pro motor Pratt & Whitney R-2800-28 Double Wasp o výkonu 1556 kW.

 

•   Austrálie
•   Francie
•   Itálie
•   Portugalsko
•   Řecko
•   Thajsko
•   USA
•   Velká Británie

 

• Osádka: 2
• Rozpětí: 15,163 m
• Délka: 11,201 m
• Výška: 4,496 m
• Nosná plocha: 39,20 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 4588 kg
• Vzletová hmotnost: 6202 kg
• Max. vzletová hmotnost: 7620
• Pohonná jednotka: 1 × dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec Wright R-2600-20
• Výkon motoru: 1900 hp (1420 kW)

• Rychlost: 473 km/h
• Dostup: 7620 m
• Stoupavost: 8,9 m/s
• Dolet: 1931 km

• 2 × 20mm kanón AN-M2 v křídle
• 2 × 7,62mm kulomet Browning ve hřbetním střelišti
• 907 kg pum (1 × torpédo Mk. 13 nesené v pumovnici či 2× puma o hmotnosti 227 kg na závěsnících pod křídlem)

• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 135 a 141. 
• MÁČE, Jan. Curtiss SB2C Helldiver. Letectví a kosmonautika. Květen 2021, roč. 100., čís. 5, s. 46 a 47. ISSN 0024-1156. 
• SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2. 

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Curtiss SB2C Helldiver na Wikimedia Commons
• Kamufláže letounu Curtiss SB2C Helldiver (anglicky) Archivováno 25. 11. 2018 na Wayback Machine.
• Rex's Hangar: A Bomber So Bad It Took 800+ Changes To Fix | Curtiss SB2C Helldiver na YouTube (anglicky)