Benátský Kypr

 

Tehdejší kyperská královna benátského původu Kateřina Cornaro (vládla od roku 1474) byla po smrti svého manžela Jakuba II. (řečeného „Bastard“) z dynastie Lusignanů donucena k abdikaci a prodání ostrova republice. Benátky si činily zálusk na tento ostrov obývaný převážně Řeky po celá staletí. Již v době panování Kateřiny Cornaro (1474–1489) byl prakticky ovládán benátskými obchodníky, kteří zde už předtím dlouhá léta působili, navíc království dlouhodobě upadalo, v roce 1426 se stalo poplatným státem egyptských Mamlúků. Navíc jediný Kateřinin potomek Jakub III. a zřejmý následník nešťastně zemřel na malárii roku 1474 těsně před svými prvními narozeninami. Prodání ostrova a abdikace posledního panovníka znamenal konec svébytného Kyperského království, fakticky posledního z křižáckých států. Pod benátskou nadvládou se z Kypru stala de facto italská kolonie této rozrůstající se námořní republiky.

 

Pro Kypr se benátské období vyznačovalo především útlakem většinového řeckého obyvatelstva vyznávajícího pravoslaví (převážně rolníků, z toho snad až padesát tisíc byli nevolníci) pod vládnoucí latinskou třídou, která byla dříve spřízněna s králi z Lusignanské dynastie, ale i s Benátčany, kteří na ostrově upřednostňovaly katolické vyznání před většinovým pravoslavím. Po celou tuto dobu byl Kypr také vystaven osmanským nájezdům. V roce 1489, tj. prvním roce benátské nadvlády, Osmanští Turci vyplenili poloostrov Karpass a zajatce odvedli do otroctví. V roce 1539 turecká flotila zpustošila Limassol.

Benátčané si byli vědomi hrozby ze strany rostoucí Osmanské říše a tudíž i nutnosti zesílení obrany ostrova. Opevnili Famagustu, Nikósii a Kyrenii, ale většina ostatních měst zůstávala snadnou kořistí. Benátské opevnění v Nikósii se dochovalo až do současnosti, bylo koncipováno do tvaru hvězdy s jedenácti baštami a vybaveno kanóny. Ani to však nezabránilo osmanské invazi 2. července 1570 pod vedením Laly Kary Mustafy Paši s 60 000 vojáky včetně jízdy a dělostřelectva, které bez odporu dobylo Limassol, aby následně oblehlo i Nikósii, která padla 9. září 1570, částečně i proto, že její opevnění nebylo ještě zcela dokončené. Zhruba 20 000 křesťanských obyvatel Nikósie bylo povražděno a také byl vypleněn každý kostel, veřejná budova či palác. Ušetřeny byly pouze ženy a děti, které byly jako zajatci prodáni do otroctví. Ještě nějaký čas Turkům tvrdě odolávalo město Famagusta pod vedením Marka Antonia Bragadina. Obránci v počtu asi 8 500 mužů s 90 děly marně čekali na brzký příchod spojenců z Evropy, proti nim stáli Osmanští Turci o síle 200 000 mužů se 145 děly. Zoufalý odpor se protáhl na dlouhých jedenáct měsíců až do 1. srpna 1571, kdy se Bragadin uvolil předložit obléhatelům podmínky ke kapitulaci, k nímž patřil také bezpečný odchod na Krétu. S tím velitel Lala Kara Mustafa Paša na oko souhlasil, své slovo ale nedodržel, když nechal zbylé obránce a všechny křesťany ve městě zmasakrovat, údajně snad z pomsty za ztrátu svého nejstaršího syna, který padl v boji. Teď už nic nebránilo definitivnímu nástupu nadvlády Osmanů nad ostrovem.

Ve stejném roce 7. října porazilo spojené loďstvo Svaté ligy flotilu Osmanské říše v bitvě u Lepanta, nicméně Kypr zůstal Osmanské říši až do roku 1878.