Batagur bengálský

Tento druh byl popsán v roce 1831 britským zoologem Johnem Edwardem Grayem.

Batagur bengálský je známý také jako batagur tuntong nebo želva malajská.^[5]

Batagur bengálský je jednou z největších asijských sladkovodních želv. Samotný krunýř může být dlouhý až 60 cm a karapax s plastronem dohromady mohou vážit až 18 kg. Karapax, horní díl krunýře, je u dospělých želv spíše zploštělý, mláďata na něm mají výrazný hrbolek kopírující páteř pod ním. Plastron, dolní díl krunýře, je v dospělosti rovný, zatímco u mladých želv vypouklý.^[6] Hlava je poměrně malá. Špičatý čenich směřuje nahoru.^[6]

Horní část krunýře je, stejně jako pokožka na měkkých tkáních, olivově hnědá, zatímco dolní část krunýře nažloutlá. Hlava a krk mohou být načervenalé. Během období páření dochází u samců ke změně barvy: hlava a krk jim ztmavnou, zatímco karapax se zbarví do oranžova. Existují také záznamy o samcích, kteří měli v období páření naoranžovělé i přední končetiny, nejenom krunýř. V tomto období mění barvu také oči samců.^[6][7]

Samci mají delší a silnější ocas než samice.^[2]

V současné době jsou známy dva poddruhy:

• batagur baska baska (Gray, 1831)^[5]
• batagur baska ranongensis Wirot, 1979^[5]

V současné době se batagur bengálský vyskytuje v Bangladéši (v mangrovovém lese Sundarbans), také v Kambodži, Indii (v Západním Bengálsku a Uríse), dále v Indonésii a v Malajsii. Za lokálně vyhynulé jsou tyto želvy považovány v Myanmaru, Singapuru, Thajsku a ve Vietnamu.^[8]

Batagur bengálský obývá ústí velkých řek^[9], říční břehy anebo mangrovy. Ačkoliv většinu času tráví tyto želvy ve vodě, samice vodní prostředí opouštějí, aby na plážích nakladly do písku vajíčka.

Jedná se o všežravé želvy, které se živí jak vodními rostlinami, jako jsou řasy, tak drobnými živočichy, ať už jde o malé rybky, korýše, bezobratlé či měkkýše.

V období páření, které trvá od prosince do března^[2], se tyto želvy přesouvají po proudu řek do brakických vod v jejich ústích a do svých obvyklých teritorií se vrací proti proudu až po nakladení vajíček do hnízd. Ta se nachází na suché zemi. Jsou známy případy, kdy se želvy pravidelně vydávaly na dlouhou pouť k místům, kde se samy vylíhly, aby tam nakladly vajíčka, přičemž tato místa byla vzdálená až 60 kilometrů od jejich běžného teritoria.^[9] Samice obvykle během sezóny nakladou tři snůšky vajec. V každé snůšce je mezi 13 a 30 vejci, největší snůšky čítají 34 vajec.^[2]

Tento druh je podle Červeného seznamu IUCN kriticky ohrožený. Populace je odhadována na pouhých asi 100 dospělých jedinců (stav k roku 2019).^[3] Na vině je kromě lovení těchto želv také vybírání jejich hnízd. Krom masa se totiž v gastronomii využívají i jejich vejce.^[7] Dříve byli batagurové bengálští ve velkém sváženi ze všech koutů Indie do Kalkaty, kde se prodávali na rybím trhu.

I přes snahy o zlepšení situace a mnohá opatření místních vlád jsou batagurové stále ilegálně vyváženi z Indonésie do Číny.^[3]

Dalším problémem, který výrazně přispívá k úbytku jedinců tohoto druhu, je znečišťování jejich přirozeného životního prostředí a úbytek vhodných pláží, kde by mohly samice klást vejce.^[10]

V Bangladéši a Indii byly za podpory Aliance pro záchranu želv spuštěny speciální projekty na ochranu těchto želv. V rámci těchto projektů dochází ke sledování hnízdišť, k umělé inkubaci vajec i k chovu batagurů bengálských v zajetí.^[10]

Mezi Bengálci byl batagur bengálský považován za nejlahodnější z želv.^[10]

Batagur bengálský je v lidské péči chován vzácně.^[11] Zoo Praha je od srpna 2021 jediným chovatelským zařízením mimo Asii, kde jsou tyto želvy přístupné veřejnosti. Zahrada získala devět mladých jedinců, kteří se zabydleli v expozici gaviálů indických v pavilonu Čambal.^[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Northern river terrapin na anglické Wikipedii.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu batagur bengálský na Wikimedia Commons