Angelica Kauffmanová

Narodila se ve švýcarském městě Chur. Jejím otcem byl malíř Johann Joseph Kauffmann, u kterého se také vyučila malířství.^[1][2] Velký talent projevovala už v útlém věku, kromě malby se věnovala také zpěvu. ^[3] Již ve věku dvanácti let byla požádána biskupem Nevronim, aby namalovala jeho portrét.

V letech 1742–1757 celá rodina pobývala v severní Itálii, která byla tehdy součástí Rakouského císařství. Její umělecký růst zde finančně podporoval guvernér Milána vévoda František III. d’Este. Po matčině smrti v roce 1757 se s otcem přestěhovala do Schwarzenbergu v regionu Bregenz, kde s ním spolupracovala na výzdobě kostela a dalších zakázkách v oblasti Bodamského jezera.^[4]

V roce 1762 s otcem cestovala po Itálii, navštívili Milano, Parmu, Bolognu, Florencii a Neapol. V roce 1763 přijeli do Říma, kde začala zde navštěvovat malířské kurzy. Seznámení s Antonem Raphaelem Mengsem mělo značný vliv na její tvorbu. ^[2] Zhotovovala kopie italských mistrů a portrétovala známé osobnosti. Díky portrétu archeologa Johanna Joachima Winckelmanna, který měl velký vliv na formování jejího talentu, se její jméno stalo známým i za hranicemi Říma. Byl jejím mentorem a podporoval její snahu malovat klasické scény s mytologickými tématy, charakteristické pro historickou malbu. Byla přijata za členku římské Národní akademie svatého Lukáše. ^[1][3]

V roce 1766 odjela i se svým otcem na pozvání manželky britského vyslance Lady Wentworthové do Anglie.^[3] Namalovala zde řadu portrétů anglických šlechticů. Jejím blízkým přítelem zde byl Joshua Reynolds. Usiloval i o její ruku, ale marně. Naopak se roku 1767 provdala za muže, který se ve společnosti představoval jako hrabě Frederick de Horn. Za rok po svatbě se však ukázalo, že jde o podvodníka, který šlechticem vůbec nebyl. Žili poté odloučeně a roku 1781 její manžel zemřel. Kauffmannová se následně na naléhání svého otce provdala za benátského malíře Antonia Zucchiho. V roce 1768 byla Angelika Kauffmannová spolu s Mary Moserovou jedinou ženou zakládající členkou Královské akademie.^{[1] [4]} Pravidelně vystavovala na ročních výstavách této společnosti. V Londýně žila a pracovala do roku 1781. Pobyt v Anglii patří mezi nejplodnější období v její tvorbě. V této době již rezignovala na kariéru portrétistky a začala se věnovat převážně historickým námětům. Pro jeden ze sálů londýnského Somerset House provedla čtyři fresky v podobě tonda s alegorickými postavami na pozadí krajiny a antických památek. Jsou plné elegického cítění, které je vlastní malbě evropského preromantismu.

Po svatbě se s manželem vrátili do Itálie. V Benátkách se musela vyrovnat se ztrátou otce, který zemřel roku 1782. Manželé se po krátkém pobytu v Neapoli usadili v Římě, kde ve svém bytě vedla známý společenský salón, který navštěvovaly známé osobnosti té doby včetně císaře Josefa II., carevny Kateřiny Veliké a neapolské královské rodiny. Kaufmannová dostávala mnoho zakázek na jejich portréty nebo obrazy s historickými náměty. Roku 1787 namalovala portrét Johanna Wolfganga Goetha, s nímž se spřátelila.^[2] Už za svého života byla Kaufmannová oceněna mnoha poctami, byla označována za jednu z nejvzdělanějších žen Evropy (Johann Gottfried Herder) a první umělkyní století, ženu neslýchaného talentu (Johann Wolfgang Goethe). Díky své znalosti několika jazyků měla jako vášnivá čtenářka možnost číst v orginále mnoho knih, což jí poskytovalo inspiraci a morální instrukce k malbě výjevů. ^[3]

 

Závěr svého života prožívala ve značných finančních problémech, zejména po smrti svého manžela roku 1795. Poslední desetiletí života bylo poznamenáno smrtí blízkých přátel, následky napoleonských válek a nemocí. Angelika Kauffmannová zemřela v Římě 5. listopadu 1807 a byla pohřbena s velkou pompou v kostele Sant'Andrea delle Fratte za účasti obyvatelstva. Jejího pohřbu se zúčastnili všichni členové Akademie svatého Lukáše, v čele průvodu byly neseny dva její poslední obrazy. Busta Angeliky Kaufmannové byla umístěna v římském Pantheonu.

Ve Schwarzenbergu, rodné vesnici jejího otce, ke které měla blízký vztah, bylo v roce 2007 zřízeno Muzeum Angeliky Kaufmannové u příležitosti 200. výročí od jejího úmrtí.^[4]

Zabývala se především alegorickými, mytologickými a historickými tématy a mnoho svých námětů převzala z literatury. Pozornost věnovala zprvu velkým námětům, které ji později vedly k tvorbě méně známých a méně malovaných motivů, například Smrt Héloisy^[5]. Zpracování těchto výjevů vedlo k popularizaci a nejenže byla Angelica Kaufamnnová známá pro svůj styl malby, ale nyní také pro svůj výběr tématu a jeho charakteristické zpracování. ^[3] Její historická plátna jsou typická pro styl neoklasicismu. Namalovala rovněž velké množství portrétů, které zpracovávala podle tehdejších požadavků společnosti. Kromě toho existuje i mnoho autoportrétů.

V obrazech raného období se na zobrazení postav v pózách hrdinů děl antického sochařství, v nichž přesná kresba převažuje nad barvou, projevuje vliv Mengsův. Od počátečního vlivu rokoka přechází k vnímání estetických idejí neoklasicismu. Při pobytu v Londýně se seznámila blíže s tradicemi anglického portrétu 18. století, což umocnilo koloristickou znělost její palety, volnost a malebnost kompozičního řešení.

Kaufmannová měla zálibu v enkaustice a tuto složitou techniku malby voskem velmi dobře ovládala. Tvořila také rytiny, zabývala se interiérovým designem, navrhovala nábytek a vytvářela složité grafické vzory pro malované nádobí.

•  
  Johann Joachim Winckelmann (1764)
•  
  Lady Georgiana Spencer, Henrietta Spencer a George Althorp (1766)
•  
  Loučení Abelarda a Heloisy (před r. 1780)
•  
  Autoportrét (cca 1770)
•  
  neapolský král Ferdinand IV. a jeho rodina (1783)
•  
  Miranda a Ferdinand (1782)
•  
  Johann Wolfgang Goethe (1787)
•  
  Kristus a samaritánka (1796)

• Retrospektive Angelika Kauffmann (270 děl, asi 450 ilustrací ), Düsseldorf, Kunstmuseum (15. listopadu 1998 – 24. ledna 1999); Mnichov, Haus der Kunst (5. února – 18. dubna 1999); Chur, Bündner Kunstmuseum (8. května – 11. července 1999).

• Bettina Baumgärtel (ed.): Retrospective Angelika Kauffmann, Exh. Cat. Dusseldorf, Kunstmuseum; Munich, Haus der Kunst, Chur, Bündner Kunstmuseum, Ostfildern, Hatje 1998, ISBN 3-7757-0756-5.
• Angelica Kauffman Research Project: Forthcoming catalogue raisonné by Bettina Baumgärtel.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Angelica Kauffmanová na Wikimedia Commons
•   Galerie Angelica Kauffmanová na Wikimedia Commons
• Portrét na Artmuseum.cz Archivováno 22. 5. 2014 na Wayback Machine.
• Portrét na stránkách National Museum of Women in the Arts
• Heslo v encyklopedii Britannica
• Angelica Kauffman Research Project