Koňské žíně

Koňské žíně se používaly např. na lana už od pradávna. Nejstarší dochovaná žíněná textilie má být podle některých (nezaručených) údajů tkanina, na které byl v 9. století zakreslen plán kláštera ve švýcarském St. Gallenu.^[2] Ve slovinském Kraňsku bylo tkaní koňských žíní (hlavně na síta) známé už v 16. století. V polovině 19. století tam pracovalo v tomto oboru 1800 dospělých a 600 dětí na 700 dřevěných stavech. V té době byla v Sušici v provozu manufakturní výroba příze z tohoto materiálu s ročním prodejem 25 tun (za 40 000 zlatých).^[3] V 19. století přišly zejména tkaniny na nábytkové potahy do módy a tak došlo ke značnému rozmachu výroby. Ve 20. století byla část žíní nahrazena přízemi z mnohem levnějších umělých vláken, na konci tohoto období pocházela naprostá většina žíněných výrobků z Asie.^[4]

V Evropě byly na začátku 21. století známé jen asi dvě tkalcovny, které se zabývaly zpracováním koňských žíní.^[5] Celosvětová spotřeba surových koňských žíní dosáhla ve 2. dekádě 21. století ročně cca 4000 tun.^[6]

 

Vlákna jsou vcelku hrubá, hladká, pružná, stabilní, odolná proti opotřebení.

Číselné údaje o fyzikálních vlastnostech vláken nejsou dosud nikde publikovány, známé je jen, že žíně z hřívy jsou jemnější s délkou cca do 45 cm a hrubší žíně z ocasu mohou dosáhnout až 120 cm délky.

Cena koňských žíní za kilogram (v roce 2015) se pohybuje mezi cca 80 € za černá vlákna s délkou 50 cm a 500 € za bílá vlákna 100 cm dlouhá^[7]

Umělé koňské žíně se vyrábí jako viskózové nebo acetátové monofilní příze v jemnostech 20-250 tex.^[8] Umělé žíně mohou v některých výrobcích nahradit několikanásobně dražší přírodní vlákna.

• k nejstarším způsobům použití patří zhotovování kartáčů, smetáků^[9]
• čalounění nábytku a plnění vysoce kvalitních matrací^[10]
• smyčce ke všem smyčcovým nástrojům (např. na houslovém smyčci je upevněno 150-200 jednotlivých 70 cm dlouhých žíní)^[11]

Starší odborná literatura se zmiňuje o přízích z (ručně) svazovaných jednotlivých žíní, příze byly případně opřádané bavlnou nebo vlnou.^[1] Z literatury jsou známé také příze z koňských žíní obeskaných jednou nebo dvěma bavlněnými nitěmi. V roce 1950 byl údajně vynalezen spřádací stroj na koňské žíně.^[12] Ani o způsobu práce stroje ani o postupu předení nebylo dosud nic publikováno.

Příze na délkové textilie

• Rybářské šňůry splétané ze žíní^[13]
• Ozdobné šňůry a pásy zhotovené splétáním nebo tzv. hitchingem^[14]

Pro textilní účely se žíně původně zpracovávaly jako útek z jednotlivých (často barvených) vláken na ručních stavech. Asi od 70. let 19. století se na mechanických tkacích strojích s pomocí zvláštního zařízení vytahují jednotlivá vlákna z chomáče žíní a zanášejí jako útek do zboží. Osnova je většinou ze skaných bavlněných, polyesterových nebo hedvábných přízí. Poměr osnovy k útku bývá cca 30/70.

Tkaniny mohou mít v dostavě až 60 nití na cm (satén), šířka tkaniny je maximálně 70 cm.^[5]

Použití tkanin

• Tkaniny na nábytkové potahy se používají jen na zcela exkluzivní výrobky^[15] nebo na restaurace historického nábytku.^[16]
• Výztuže sak a plášťů se zhotovují ze žíněných tkanin jen u drahých oděvů.^[17]
• Tkaniny na tzv. průmyslové použití: sedadla aut, kabelky apod.^[18]

•  
  Tkanina z počátku 9. století
•  
  Krinolína ze 40. let 19. století (osnova bavlna, útek koňské žíně)
•  
  Potah na houpací židli (USA asi v roce 1937)
•  
  Tkanina na výztuž kožešin (z poloviny 20. století)
•  
  Výztuž pánského saka (Německo 2017)
•  
  Ohlávka splétaná z koňských žíní
•  
  Žíně na různých druzích smyčců
•  
  Koňské žíně na polstrování nábytku
•  
  Míč na kolovou plněný slisovanými žíněmi
•  
  Tradiční korejský klobouk

• Kießling/Matthes: Textil- Fachwörterbuch, Berlin 1993, ISBN 3-7949-0546-6, str. 320
• Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, ISBN 3-87150-848-9, str. 596
• Veit: Fibers, Springer Nature 2022, ISBN 978-3-031-15309-9, str. 345-347

•   Slovníkové heslo žíně ve Wikislovníku