Vladimír Pucholt

Vladimír Pucholt, PhD (Dr.)
Narození	30. prosince 1942 (81 let) Praha Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Alma mater	DAMU Praha University of Sheffield Medical School
Povolání	dětský herec, herec a lékař
Ocenění	German Film Award/Best Male Supporting Role (1970) Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize (2023)
Choť	Rosemary
Děti	Camilla, Lindsay
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Pucholt (* 30. prosince 1942 Praha) je československý (dnes český) herec a britský a kanadský lékař, specializace pediatr a neonatolog.^[1]

Pucholtův otec, advokát, po roce 1948 odmítl se touto profesí živit s tím, že v bezprávním státě to dělat nebude. Živil se pak jako tramvaják nebo pomocník na stavbách. A tak syn Vladimír, jehož snem bylo vedle medicíny i studium jazyků, nedostal doporučení na vysokou školu.

Debutoval v devíti v první z dětských rolích, jako dvanáctiletý ve snímku Miloše Makovce Návštěva z oblak, o rok později v hlavní roli žáka Chocholky v komedii Oldřicha Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava.^[2] Známým a populárním se stal svými prvními významnými rolemi ve filmech Miloše Formana Černý Petr a Konkurs (1963/64). Dále hlavními rolemi ve známém filmovém muzikálu Ladislava Rychmana Starci na chmelu (1964) a v dalším, spolu s Hanou Brejchovou,^[3] i herecky mezinárodně úspěšným, Formanově snímku Lásky jedné plavovlásky (1965).

Poprvé na DAMU v Praze nebyl přijat. Vyučil se spojovým mechanikem v Tesle Karlín. Během posledního roku na učilišti se ale rozhodl, že zkoušky na DAMU ještě jednou zkusí. Tam nad jeho kádrovým profilem, po jeho druhém přihlášení, přimhouřili oči. V roce 1965 absolvoval.^[2]

„Když jsem šel na školu, tak mi pan Pešek říkal, že škola mě pravděpodobně připraví o moji trhlost a že tu trhlost budu hledat možná desetiletí, možná celý život a možná, že už ji vůbec nenajdu. A pravda je, že metody ve škole se tomu blížily. Vy všichni jste nějakým způsobem deformovaní a my z vás nejdříve musíme udělat normální lidi, naučíme vás normálně chodit, normálně mluvit. Přitom na DAMU přijde každý rok řada originálních lidí – to jsou samorosty. A stačilo by je jenom jednoduchým způsobem upravit a budou z nich velmi osobití lidé, kteří jsou na našem jevišti potřeba, nic takového univerzálního. Ale oni je nacpou do formiček a to, co přečuhuje, ořežou. Po čtyřech letech to vyndají a diví se, že je to zmetek. Já bych se nedivil.“

– Vladimir Pucholt, Sešity pro mladou literaturu, č. 1 / 1966^[4]

Po ukončení studia roku 1965 nastoupil do právě založeného pražského Činoherního klubu. Jan Kačer, který soubor sestavoval, k výběru herců řekl: „Chtěl jsem, aby to byli lidi, kteří nenáviděli totalitu, měli v sobě fantazii, tvořivost, svobodu.“ Pucholt zde hrál do roku 1967, kdy emigroval do Velké Británie.^[2][5]

O svém úmyslu odejít do exilu se Vladimír Pucholt svěřil pouze Jaroslavu Vostrému, uměleckému šéfovi Činoherního klubu. Vostrý v knize Činoherní klub 1965–1972 vzpomíná: „Bylo mi to nesmírně líto, ale chápal jsem ho. Dohodli jsme se, že ještě dozkouší Chlestakova. Zkoušel tak, jako by ho měl hrát léta a ne jen na premiéře a čtyřech reprízách. Že mi o záměru emigrovat vůbec řekl, svědčilo o jeho vztahu a odpovědnosti k divadlu.“^[2]

Po příchodu do Anglie se živil příležitostnými pracemi, uklízel byty, pak se mu podařilo získat místo laboranta v nemocnici. Brzy poté, 1968, v pětadvaceti, obeslal britské lékařské fakulty přihláškami ke studiu, uspěl na Univerzitě v Sheffieldu. Absolvoval v roce 1974 s vynikajícím prospěchem, získal Zlatou medaili za klinickou medicínu. Během studia na něj měli rozhodující vliv dva výborní pediatři, John Lorber a Ronald Illingworth, kteří ho přivedli ke specializaci na neonatologii.^[2]

V roce 1981 se s manželkou Rosemary odstěhovali, s tehdy šestiletou dcerou Camillou Evou a o dva roky mladším synem Lindsayem,^[6][7] do Kanady, kde měl lepší podmínky pro svou práci, chyběli tam i lékaři s jeho specializací. Rok působil v Torontu, v letech 1982–85 v North Bay na severu. V roce 1985 se vrátili do Toronta, kde se po čase stal vedoucím lékařem neonatologického oddělení tamní nemocnice. Zároveň si otevřel ordinaci ve svém domě.^[2][8] Do odchodu do penze pracoval ve vlastní praxi v Torontu jako dětský lékař, spolu s manželkou Rosemary.^{[6][9][10][11]}

K roli herce se vrátil pouze ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje (1999).

„Nemám v úmyslu vrátit se ke hraní. Tohle jsem udělal proto, že mne Vojtův příběh chytil za srdce. Chtěl jsem tím něco vysvětlit.“

– Vladimír Pucholt, 1999, v interview na Reflexu^[12]

Při příležitosti natáčení tohoto filmu byl mj. hostem Marka Ebena v televizním pořadu Na plovárně.

Ostře pozoruje situaci v první vlasti:

„Dlužíme několika lidem pár facek a těch pár facek nepadlo. Dlužíme spravedlnosti.
... Slušní lidé se dobrovolně vzdávají vlády ve prospěch podvodníků.
... špinavé peníze, o nichž pan Klaus řekl, že je nezná, jsou tady stále. Jsou přitištěné na tělech špinavých lidí. Měly se z nich odloupnout, protože jim nepatřily, a dát je lidem, kteří by je použili k dobrým věcem.
... Lidí, kteří museli ze svých vlastí odejít a hledat nové domovy, je opravdu hodně. Když se podíváte na dvacáté století, není v dějinách nic krutějšího a smrtelnějšího, protože máme na sebe daleko lepší věci, jak se pobít.
... Pořád mi vrtá hlavou ta představa, jak někdo z těch křiváků jde poprosit o odpuštění. Nemůžu si vzpomenout, že by to někdo udělal. Taky nikoho takového neznám. Viníci raději říkají, že se "dělaly chyby" nebo "to byla taková doba" a mnoho jiných pořekadel, za nimiž ukrývají svou osobní vinu.“

– Vladimír Pucholt, 1999, v interview na Reflexu^[12]

Vladimír Pucholt vděčně vzpomíná na pomoc v prvních letech exilu v Británii, mj. od Lindsay Andersona, Davida Cornwella (občanské jméno spisovatele Johna le Carrého).^[12]

V životopisné knize Johna le Carrého (nar. 1931, známý anglický spisovatel špionážních románů) Holubí tunel (The Pigeon Tunnel, 2016) je zmínka o Vladimíru Pucholtovi, jeho počátcích v Anglii. Aby Pucholt nemusel žádat o politický azyl, na popud britského filmaře českého původu Karla Reisze požádal John le Carré prostřednictvím známého novináře manželku tehdejšího ministra vnitra Roy Jenkinse o pomoc. Ta pak prosbu předložila manželovi ráno u snídaně spolu s uvařeným vajíčkem. Le Carré později finančně pomáhal Pucholtovi při jeho studiích medicíny, ten s vděčností celou půjčku po absolvování školy vrátil do poslední pence.^[13]

zdroj ČSFD.cz ^[14])

Československo

• 1952 Konec strašidel
• 1955 Hastrman (studentský film, krátkometrážní)
• 1955 Návštěva z oblak
• 1955 Punťa a čtyřlístek
• 1955 Vzorný kinematograf Haška Jaroslava
• 1956 Dobrodružství Toma Sawyera (TV)
• 1956 Nezlob, Kristino
• 1957 Brankář bydlí v naší ulici
• 1958 Kasaři
• 1958 O věcech nadpřirozených
• 1960 Žalobníci
• 1961 Malý Bobeš, režie Jan Valášek
• 1962 Měšťáci (TV)
• 1962 Oranžový měsíc
• 1962 Pozdní láska (TV)
• 1962 Šestý do party (TV)
• 1963 Černý Petr, režie Miloš Forman, role Čenda
• 1963 Kdyby ty muziky nebyly (součást pásma Konkurs), režie Miloš Forman
• 1964 Démanty noci, režie Jan Němec, hlas Druhý (herec Antonín Kumbera)
• 1964 První den mého syna, režie Ladislav Helge, role Žluťásek / Jiří Kouba
• 1964 Starci na chmelu, režie Ladislav Rychman, role Filip
• 1964 Konkurs, režie Miloš Forman, role Vláďa (segment Kdyby ty muziky nebyly)
• 1965 Souhvězdí Panny, režie Zbyněk Brynych, role Veleba
• 1965 Lásky jedné plavovlásky, režie Miloš Forman, role Milda
• 1967 Svatba jako řemen, režie Jiří Krejčík, role mladší příslušník VB

Německo (NSR)

• 1970 Malatesta (TV), režie Peter Lilienthal, role Gardstein, ocenění Deutscher Filmpreis^[15] 1970, nejlepší mužská vedlejší role

Česko

• 1999 Návrat ztraceného ráje, režie Vojtěch Jasný
• 2014 V klidu a naplno, režie Josef Abrhám ml

dokumentární

• 1996 Tři životy Vladimíra Pucholta (TV)
• 1997 Výlety Miroslava Horníčka
• 1998 Vyšší principy Jiřího Krejčíka (TV)
• 2002 Spravedlnosti času... (TV)
• 2011 Holka vítr (S12E12)
• 2011 Příběhy slavných (seriál)
• 2013 Hoteliér
• 2015 Magický Činoherní klub (seriál)
• 2015 Můj Vladimír Pucholt (TV)

účinkující v pořadech

• 1995 Úsměvy českého filmu
• 1998 Na plovárně
• 2010 Komici na jedničku

Činoherní klub – herec^[5] v inscenacích^[16]

• 1967 Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor, režie Jan Kačer, role Chlestakov, úředník z Petěrburgu
• 1966 Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (v jednom večeru s Bludištěm), režie Ladislav Smoček, role Burke
• 1965 Albert Camus: Spravedliví, režie Jan Kačer, role Alexej Vojnov
• 1965 Sean O'Casey: Pension pro svobodné pány, režie Jiří Krejčík, role Halibud

• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 33.
• FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha: Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 528–531. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 644. 

• Osoba Vladimír Pucholt ve Wikicitátech
• Vladimír Pucholt ve Filmovém přehledu
• Vladimír Pucholt v Česko-Slovenské filmové databázi
• Vladimír Pucholt ve Filmové databázi
• Vladimír Pucholt na Kinoboxu
• Vladimír Pucholt v Internet Movie Database (anglicky)
• Vladimír Pucholt v České divadelní encyklopedii
• Vladimír Pucholt (rozhovor z cyklu České televize Na plovárně) - video on-line v archivu ČT