Svobodná Francie

Svobodná Francie La France Libre ←  1940–1944  → vlajka znak
Geografie      kolonie pod kontrolou Svobodné Francie v roce 1940      kolonie obsazené Svobodnou Francií do roku 1942      kolonie obsazené Svobodnou Francií do roku 1943      Francouzská Indočína okupovaná Japonskem
Hlavní město	Londýn (faktické sídlo exilové vlády 1940–1942), Brazzaville (symbolické hlavní město 1940–1942), Alžír (1942–1944)
Obyvatelstvo
Jazyky	francouzština
Náboženství	sekulární stát
Státní útvar
Státní zřízení	exilová vláda
vrcholný představitel	Charles de Gaulle
Vznik	18. června 1940 – první projev Charlese de Gaulle v BBC
Zánik	3. června 1944 – vznik prozatímní vlády
Státní útvary a území
Předcházející Třetí Francouzská republika Následující Prozatímní vláda Francouzské republiky

Svobodná Francie (francouzsky France Libre) byl státní útvar existující během druhé světové války, zahrnující francouzská území, která po kapitulaci Francie v červnu 1940 zůstala na straně Spojenců. Svobodná Francie vystupovala také jako exilová francouzská vláda. Hnutí Svobodné Francie založil v Londýně v červnu 1940 generál Charles de Gaulle, který ji následně také vedl. Jejími ozbrojenými složkami byly Síly Svobodné Francie neboli Svobodní Francouzi (Forces Françaises Libres, zkratka FFL), které po francouzské kapitulaci pokračovaly v boji na straně Spojenců. Hnutí také organizovalo a podporovalo odboj na území okupované Francie.

Krátce po německé ofenzívě ze začátku května 1940, dne 25. května, byl dosavadní plukovník Charles de Gaulle pověřen velením tankové divize a povýšen na brigádního generála. Francouzská armáda nedokázala čelit náporu Wehrmachtu a 17. června podepsal maršál Philippe Pétain^[zdroj⁠?!] kapitulaci Francie. De Gaulle odešel do Anglie, kde posléze začal budovat hnutí Svobodné Francie. Propagoval je mimo jiné přes rozhlas a časem se setkal s úspěchem. Za dva měsíce měla FFL již 7000 členů. 28. června byl uznán britskou vládou za vedoucího představitele svobodných Francouzů. Dne 24. září 1941 vznikl tzv. Národní výbor bojující Francie, jenž byl postupně uznán vládami Velké Británie, SSSR, Polska, Belgie i českými představiteli za francouzskou vládu v emigraci.^[2] Ten byl 3. června 1943 transformován do Francouzského výboru národního osvobození, v němž původně funkci předsedy sdíleli de Gaulle a Henri Honoré Giraud Od 9. listopadu tohoto roku výboru předsedal pouze de Gaulle, který tak byl nejvyšším exilovým představitelem Francie.^[3]

Mnoho členů FFL nebylo francouzského původu. Více než 400 000^[4] (asi 65 %) byli branci ze Západní Afriky, převážně ze Senegalu. Mnoho členů bylo také z Maroka, Alžírska a Tahiti. Například 2. tanková divize měla 25 % černošských vojáků.

Svobodná Francie také organizovala a podporovala odboj v okupované Francii, známý jako Francouzské vnitřní síly.

Po pádu Francie v roce 1940 drtivá většina francouzských zámořských území zůstala věrná nové vzniklé vládě Vichistické Francie. K FFL se připojily pouze francouzské državy v Indii, Francouzská rovníková Afrika a Francouzská Polynésie, a teprve postupně během války se FFL dařilo získávat kontrolu nad dalšími koloniemi. S přidáváním francouzských afrických kolonií do FFL přišlo velké množství afrických koloniálních vojenských jednotek. K prvnímu ozbrojenému střetu mezi Vichisty a FFL došlo v září roku 1940 během neúspěšného pokusu o dobytí Dakaru. V listopadu téhož roku se FFL podařilo dobýt Gabon, jedinou součást Francouzské rovníkové Afriky, která se připojila na stranu vlády ve Vichy. V polovině roku 1941 byla Vichistická armáda poražena v Levantě. Tohoto tažení (Operace Exporter) se účastnil i 11. československý pěší prapor – Východní. V severní africe se vojáci FFL účastnili bojů v Libyi a Egyptě proti Erwinu Rommelovi a jeho Afrika Korps. Po britské invazi byla vláda Svobodné Francie ustavena i nad Madagaskarem. Spojenecké vylodění v severní africe navíc přineslo osvobození Francouzské západní afriky a Alžírska. Po těchto úspěších začali roku 1943 vstupovat do FFL také obyvatelé Guadeloupe, Martiniku a Francouzské Guyany. Roku 1944 boje o kolonie utichly v důsledku vylodění spojenců v Normandii a konce Vichistického režimu po osvobození Francie.

Do roku 1944 čítalo FFL 560 000 členů. Toto číslo vystouplo do konce roku na milion. FFL bojovalo v Alsasku, Alpách a Bretani. Od roku 1945 až do konce války v Evropě se FFL skládalo z 1 300 000 členů, a zahrnovalo sedm pěších divizí a tři bojové tankové divize, což z FFL dělalo pátou největší spojeneckou armádu hned za Rudou armádou, americkou armádou, britskou armádou a rumunskou armádou.^[5] FFL nabídlo poslat polovinu sil do Pacifiku, aby podpořilo boje proti Japonsku, ale než mohli být vojáci posláni, druhá světová válka skončila.

Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

• Francouzská první armáda
• Atlantické armádní síly
• Alpské armádní síly

• 1. armádní sbor
• 2. armádní sbor
• 3. armádní sbor^{[pozn. 1]}

• 1. svobodná francouzská divize^{[pozn. 2]}
• 2. Marocká pěší divize
• 3. Alžírská pěší divize
• 4. Marocká horská divize
• 9. koloniální pěší divize
• 27. Alpská pěší divize^{[pozn. 3]}
• 1. tanková divize
• 2. tanková divize^{[pozn. 2]}
• 3. tanková divize^{[pozn. 1][pozn. 3]}
• 5. tanková divize
• 1. pěší divize
• 10. pěší divize^{[pozn. 3]}
• 14. pěší divize^{[pozn. 3]}
• 19. pěší divize^{[pozn. 3]}
• 23. pěší divize^{[pozn. 3]}
• 25. pěší divize^{[pozn. 3]}
• 36. pěší divizer^{[pozn. 1]}
• 1. Dálněvýchodní koloniální divizer^{[pozn. 1]}
• 2. Dálněvýchodní koloniální divizer^{[pozn. 1]}
• 1. samostatný stíhací pluk Svobodné Francie „Normandie — Němen“
• 3. a 4. prapor svobodných francouzských S.A.S. (speciální letecké služby)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Free French Forces na anglické Wikipedii.

• Forces aériennes françaises libres

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Svobodná Francie na Wikimedia Commons