[go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Sulfid bismutitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sulfid bismutitý
Obecné
Systematický názevSulfid bismutitý
Anglický názevBismuth(III) sulfide
Německý názevBismut(III)-sulfid
Sumární vzorecBi2S3
Vzhledhnědošedá práškovitá látka
Identifikace
Registrační číslo CAS1345-07-9
Vlastnosti
Molární hmotnost514,156 g/mol
Teplota tání685 °C (rozklad)
Hustota6,806 g/cm3
Index lomunDa= 1,340
nDb= 1,456
nDc= 1,459
Tvrdost2
Rozpustnost ve vodě8,02×10−19 g/100 ml
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
roztoky kyselin
Součin rozpustnosti1×10−97
Měrná magnetická susceptibilita−3,02×10−6 cm3 g−1
Struktura
Krystalová strukturakosočtverečná
Hrana krystalové mřížkya= 1 115 pm
b= 1 131 pm
c= 398,1 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−143,1 kJ/mol
Standardní molární entropie S°200,4 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°−140,6 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,238 JK−1g−1
Bezpečnost
Dráždivý
Dráždivý (Xi)
R-větyR36/37/38
S-větyS26, S37
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sulfid bismutitý (chemický vzorec Bi2S3) je hnědošedá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě, rozpustná v kyselinách za vzniku bismutitých solí. V přírodě se vyskytuje v podobě minerálu bismutinitu. Sloučenina se využívá na přípravu dalších sloučenin bismutu a výrobu kovového bismutu. V kombinaci s nanotrubicemi se využívá jako vysoce účinný katalyzátor v chemické syntéze.

Pražením lze sulfid bismutitý převést na oxid bismutitý Bi2O3 a oxid siřičitý SO2 a následně redukcí uhlíkem (koksem) se získá bismut.

2 Bi2S3 + 9 O2 → 2 Bi2O3 + 6 SO2
Bi2O3 + 3 C → 2 Bi + 3 CO

Sulfid bismutitý lze připravit srážením rozpustných bismutitých solí roztokem alkalického sulfidu nebo sulfanem, působením sulfanu na bismut nebo přímo slučováním bismutu se sírou za vyšší teploty.

2 Bi3+ + 3 Na2S → Bi2S3 + 6 Na+ nebo 2 Bi3+ + 3 H2S → Bi2S3 + 6 H+
2 Bi + 3 H2S → Bi2S3 + 3 H2
2 Bi + 3 S → Bi2S3

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.