Louis, Grand Condé

Ludvík Bourbon
Velký Condé
Ludvík Bourbon na dobovém portrétu
Narození	8. září 1621 Paříž, Francouzské království
Úmrtí	11. prosince 1686 (ve věku 65 let) Chantilly, Francouzské království
Choť	Claire-Clémence de Maillé-Brézé (od 1643)
Děti	Jindřich Julius Bourbonský z Condé
Rodiče	Jindřich II. Bourbon-Condé a Charlotta de la Trémoille
Příbuzní	Armand Bourbon-Conti a Anne Geneviève (sourozenci) Marie Tereza Bourbonská, Ludvík III. Bourbonský z Condé, Anna Marie Viktorie Bourbonská, Luisa Benedikta Bourbonská z Maine, Marie Anna Bourbonská z Vendôme a Julie Bourbonská (vnoučata)
Vojenská kariéra
Doba služby	1640–1675
Sloužil	Francouzské království Španělsko
Složka	pozemní vojsko
Velel	francouzská armáda ve Flandrech španělská armáda
Války	třicetiletá válka francouzsko-španělská válka
Podpis
multimediální obsah na Commons

Ludvík Bourbon, kníže z Condé, zvaný „Velký Condé“ (8. září 1621, Paříž – 11. prosince 1686, Chantilly), byl francouzský šlechtic a vojevůdce. Během třicetileté války získal věhlas především, když porazil španělské vojsko u Rocroi. Po válce bojoval proti frondě, ale později se postavil proti králi a bojoval proti němu. Po usmíření opět vedl francouzské královské vojsko. Do smrti svého otce v roce 1646 byl titulován jako vévoda d'Enghien (Duc d'Enghien), po jeho smrti převzal titul de Condé se stal nejvýznamnějším představitelem větve Bourbon-Condé.

Jako jeho otec byl vychován v katolické víře. Roku 1640 se účastnil obléhání Arrasu, roku 1642 Perpignanu a již roku 1643 byl jmenován hlavním velitelem francouzské armády ve Flandrech. Zde si získal slávu vítězstvím v bitvě u Rocroi, kde zastavil španělský nástup na Paříž. Roku 1644 porazil s Henrim de Turennem bavorského generála Mercyho v bitvě u Freiburgu v Breisgau, po které vítězní Francouzi ovládli Filipsburg, Worms a Mohuč.

Roku 1645 s Turennem zvítězil u Allersheimu nedaleko Nördlingenu ve Švábsku, 1646 dobyl pevnost Dunkerque, 1647 bojoval v Katalánsku a roku 1648 dobyl vítězství u Lensu v hrabství Artois, kde mnohdy své nepřátele překvapil prudkými útoky. Následně byl povolán královnou Annou Rakouskou, která jako regentka vládla za malého Ludvíka XIV., proti povstání frondy. Odpůrce královského dvora sice porazil, avšak svým chováním a lakomstvím si brzy udělal řadu nepřátel. Mazarin ho dal v lednu 1650 zatknout, avšak už v únoru 1651 ho musel propustit na svobodu. Když Condé po návratu do Paříže zjistil, že královna matka se mu nehodlá podřizovat, odešel do svého místodržitelství v Guyenne, kde se spojil se Španěly a bojoval s nimi proti Ludvíku XIV. Královo vojsko sice porazil u Bleneau (1652), ale nakonec musel uprchnout do Španělského Nizozemí. Král Filip IV. jej jmenoval nejvyšším velitelem a Condé v čele nepřátelských vojsk bojoval proti své vlasti až do roku 1659. Mazarin mu v roce 1653 nabídl smír, avšak Condé mu nedůvěřoval a pokračoval v odboji. V Paříži byl proto poté odsouzen ke ztrátě hrdla a došlo ke konfiskaci jeho statků.

Po Pyrenejském míru (1659) byl však díky přímluvám španělského dvora přijat na milost a někdejší majetky i hodnosti mu byly navráceny. V následujících letech se ucházel o polskou korunu, ale tento záměr mu překazila volba Jana III. Sobieského za polského krále a odpor Ludvíka XIV. V roce 1668 opět v čele vojska opanoval region Franche-Comté. V roce 1672, kdy Ludvík XIV. začal válku proti Nizozemí, se Condé proslavil smělým přechodem přes Rýn. O dva roky později zastavil v nerozhodné bitvě u Seneffe poblíž Monsu postup spojených císařských a španělských vojsk na Paříž. V roce 1675 byl poslán do Alsaska, kde vedl manévrovací boje s císařskou armádou pod vedením Raimunda Montecuccolliho u Rýna.

Po této poslední výpravě se Condé, sužovaný dnou, uchýlil na své sídlo v Chantilly, kde se stýkal s učenci a filosofy. Zde také v roce 1686 zemřel.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík II. Bourbon-Condé na Wikimedia Commons