Děvičnik

Děvičnik je tradiční ruský lidový předsvatební obřad, při kterém se nevěsta loučí se svým dívčím životem. Nejčastěji se tímto termínem označuje celý předsvatební den, v jehož průběhu se odehrává řada rituálů (někdy mohou být rozloženy do více dní), avšak v některých případech je takto označována pouze jedna jeho část, a to setkání nevěsty s kamarádkami v předvečer svatby.^[1] Rituál byl rozšířen a detailně zmapován především v etnografické oblasti Ruského Severu.^[2]

Děvičnik je součást série tzv.předprahových (preliminárních) rituálů^[3] vázaných ke svatbě. Nahlížíme-li na svatbu jako na přechodový rituál, pak dívčí večer symbolizuje odloučení od předchozího světa. Nevěsta se loučí s kamarádkami, rodiči a rodným domem, oplakává ztrátu svého dívčího života. Chlapeckou analogií je malčišnik, který však byl u Slovanů mnohem méně ritualizovaný.

V závislosti na konkrétní lokalitě mohly být součástí děvičniku následující rituály, ve většině případů doprovázené svatebními nářky a pláči (folklórní žánry věnující se ztrátě dívčích atributů, např. copu, krásy, svobody apod.)

• Ohledy – ženich se svou rodinou přijíždí do nevěstina domu. Jsou pohoštěni a obdarováni dary. V dřívějších dobách bývala nevěsta při této příležitosti poprvé veřejně představena.^[4]
• Skrutušnik (od slova skruta = ženský svatební oděv) – nevěsta žádá za zpěvu svatebních nářků matku o přinesení šatů. Matka přináší šaty a pokládá je na stůl. Šaty se jakoby personifikují a nechtějí nevěstu k sobě pustit, a to kvůli zármutku, který v sobě nese. Zpěvem se nevěsta smutku zbaví, šaty si obleče a vychází s kamarádkami ven, kde pokračuje ve zpěvu.^[5]
• Pláče – nevěsta oplakává svůj starý život, často v doprovodu plačky.^[6]
• Zahalování nevěsty – nevěsta je zahalena šátkem, což představuje definitivní rozloučení s jejím dívčím životem. Nevěsta se tomuto aktu má aktivně bránit, plakat a naříkat. Zahalení slouží také jako ochrana nevěsty před uřknutím nebo zhlédnutím.^[7]
• Báňa – nářky doprovázená rituální koupel nevěsty. Nářky zde hrají klíčovou roli, neboť komentují průběh a objasňují přípravu obřadu (odkud je voda v lázni, kdo ji ohřál apod.), a zároveň vnitřní svět nevěsty a její pocity (přeměna dívky v ženu). Velmi výrazně se v nich prolíná pravoslavný a předkřesťanský pohled na svět. Báňa plní magickou funkci, neboť právě zde se pravděpodobně odehrával předkřesťanský svatební rituál ztráty panenství.^[8]
• Obřady spojené s vlasy jako symbolem krásy – jedná se například o rozplétání a zaplétání copu, česání vlasů, zaplétání stuh do vlasů.^[9]

• TOLSTOJ, N.I. Slavjanskie drevnosti: Etnolingvističeskij slovar. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1999. ISBN 5-7133-0982-7. (heslo: Kanun svaďby, díl 2., str. 454-457).
• VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-178-6.
• VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskaja istorija i narodnaja kultura XII-XX věka. Moskva: Nauka, 2000. ISBN 978-5-4211-0146-8.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Děvičnik na Wikimedia Commons
• BARSOV, J. V.: Pričitanija Severnogo kraja. Časť 3: Plači svaděbnyje, zaručnyje, gostibnyje, bajennyje, predvenečnyje. Moskva, 1886. https://www.booksite.ru/fulltext/bars/text.pdf