Moderní básníci francouzští/Večer (Hugo 1)

Když měsíc ve mlhách se zjeví svítě v mechy,
když zdá se, že stín živ, že divným šepce hlesem,
když večer sije kol jen chvění, děs a vzdechy,
        tmy bledé táhnou lesem,

Se zvonkem na šíji když vůl se domů vrací
jsa roven básníku, jenž stár svou cítí mdlobu,
zpěv jehož ještě zní a ve stínu se ztrácí
        a zní před vchodem hrobu;

Ó chceš-li, na toulku my do polí se dáme
a travou pomalu my budem’ kráčet tiše,
na nebe plné hvězd se v dálku zadíváme,
        zříť člověk v polích nebe spíše.

My budem’ blouditi nivami zelenými,
my všecko opláčem’, co mizí tu a zmírá,
nad květ se skloníme s dušemi soucitnými
        nad květ, který noc otevírá.

A zcela po tichu my půjdem’ v rozhovoru.
Vše velké, sladké jest, ač taj vše obepřádá;
my srdce otevřem’ všech harmonii sboru,
        jichž zpěv k nám s výše padá.

Jak hvězda světlem svým tak žena krásou svítí.
Tvá krása okouzlí mé oči světla kvasem,
my smutek, ve hloubi jenž duší se nám nítí,
        smísíme s nebes jasem.

Noc chmurná, poklidná vše na modlitbu mění,
ať denní je to hluk, ať ruch, při němž se dříme:
tak hořkost života a jeho utrpení
        my v samou lásku proměníme.