Trest smrti vykonán

Krátce po půl sedmé hodině zarachotil fiakr před hlavní branou novoměstské radnice na Karlově náměstí a z něho vystoupil kat Leopold Wohlschläger se svými dvěma pomocníky. Byl oděn v černý úbor, kučeravé černé vlasy měl nakadeřeny, i činil dojem šviháka ubírajícího se do plesu. Jeden z jeho pomocníků, dílovedoucí Josef Dressler, oblečen byl v šat tmavé barvy, i měl hlavu pokrytu černým kloboukem; druhý jeho soudruh oděn byl v kostkované šaty a na hlavě měl strakatou čepici.

Kat Wohlschläger nesa v pravici pověstný žlutý vak Pipergrův s popravním přístrojem, „umrlčí šněrovačkou“, háky, kladkou, silným provazem a dvěma oprátkami jen s těží si proklestil cestu hustými davy lidu, které se tísnily v průjezdě soudní budovy a snažily se stůj co stůj dovnitř vniknouti. Teprve když stařičký vrátný trestnice pan Říha, který vstupenky k popravišti kontroloval, s několika žalářními dozorci učinil v špalíru obecenstva volné místo, vešel kat kvapně se svými druhy do přízemní jizby vrátného a odebral se po schodišti do chodby v prvém patře, odkud potom po točitých schodech všichni tři „mužové smrti“ sestoupili ku popravišti.

V nádvoří popravním naplněném diváky nastal hned nemalý rozruch. Kordon policejních strážníků, obklopujících šibenici, rozestoupil se a utvořiv polokruh, nepropustil více nikoho z obecenstva do malého prostranství před popravním kůlem, kde zaujali místo jen vykonavatelé ortele smrti. Strana půlkruhu v zadu za šibenicí byla volna, za chvíli však zaujala tam stanoviště řada žalářních dozorců v plné zbroji.

Silné prkno něco přes sáh vysoké, které tvořilo šibenici i čtyřstupňové schůdky k ní přistavené a zhotovené rovněž s několika prken hrubě ohoblovaných, byly ještě zcela bez popravního výstroje.

Příšerná fošna trčela do výše uprostřed čtverhranu, jsouc nahoře opatřena silným železným hákem a několik centimetrů nad tímto dvěma otvory pro kladku s provazy.

Kat Wohlschläger obdržel stručné instrukce od přítomného presidenta zemského trestního soudu, dvorního rady p. Jana Procházky a od žalářníka p. Nedomy.

Pak bez prodlení přistoupil s druhy svými ke stupňům šibenice, otevřel žlutý příruční vak a vyňav z něho svá náčiní, počal je rozvěšovati na kůl popravní.

Vystoupiv na schůdky připevnil nejprve do nejhořejších dvou otvorů velkou, rychle se otáčející kladku, a přehodil přes ni silný provaz, který splýval v předu i v zadu až k zemi. Napřed připoutal ku skobě na konci provazu koženou popravní šněrovačku; velký to kožený pás s množstvím pobočných řemenů k spoutání vraha určených, v zadu pak uchopili konec lana katovi pomahači a provléknuvše je kol kladky dolejší přichystali je tak, aby mohli na dané znamení provaz natáhnouti a jím tělo odsouzence na kůlu napnouti.

Potom sešel kat Wohlschläger opět se stupňů, položil na ně několik šňůr, kterými byly později ruce a nohy vrahovy k řemeni „šněrovačky“ pevně přivázány, a uchopiv do pravice tenkou konopnou oprátku, lojem natřenou a opatřenou u smyčky dvěma velkými uzly k zlomení vazu popravencova, počal se klidně procházeti kol šibenice…

Byl připraven a čekal…

Očekával již jen odsouzence, kterého do té chvíle nespatřil, jejž neznal a kterého měl shlédnouti za několik okamžiků jen k tomu cíli, aby mu zhasl na věky plamen života…

V tu chvíli přibyli do prostřed kordonu soudní lékařové pp. MUDr. Reinsberg, Dr. Hněvkovský a Dr. Lilienfeld, kteří měli po vykonané popravě smrť oběšencovu zjistiti a pět minut před sedmou hodinou dostavili se sem též členové soudního tribunálu, kteří vraha Hoffmanna po výroku poroty k smrti odsoudili, pp. radové zemského trest. soudu Dr. Vokoun, Šroubek a Weiss.

Předseda tribunálu rada p. Dr. Vokoun pokynul žalářníkovi a za okamžik potom objevil se ve dveřích v pravo za šibenicí truchlivý průvod, kráčející z cely pro vězně k smrti odsouzené ku popravišti.

Vrah Hoffmann bral se k šibenici, aby na ní doznal za krvavý zločin svůj hrozné, zasloužené odplaty.

V ten okamžik zavládlo na celém prostranství popravním hrobové ticho.

Odsouzenec, malý, poměrně slabý výrostek zarputilého vzezření kráčel zvolna ke kůlu, jsa obklopen čtyřmi žalářními dozorci, kteří byli ozbrojeni ručnicemi s nasazenými bodáky.

Před nimi ubíral se zpovědník vrahův P. M. Baťha, duchovní správce novoměstské trestnice, nesa v rukou malý krucifix a chrámový sluha od sv. Štěpána. Duchovní pohřížen byl v modlitbu, jež vždy bývá nešťastníkům ku popravě vedeným předříkávána.

Duchovní cestou skýtal s dojemnou něhou a vroucností vrahovi poslední útěchu, ale zločinec ani na něho nepohlédl a nevlídně s tupou lhostejností rozhlížel se kol do kola.

Byl prostovlasý — jeho vlas byl hustý, přes čelo sčesaný — oděn v nuzné obnošené „cajkové“ šaty dělnické, na nohou měl sešlé boty a v pravé ruce svíral starý barevný šátek kapesní.

Malá postava vrahova téměř se ztrácela mezi statnými dozorci žalářními. Z obtloustlého obličeje jeho, nápadného nezdravou pletí, přecházející do barvy olova, zíraly pronikavé temné oči a přelétnuvše nevlídným pohledem davy diváků, upřely se zarytě k zemi.

Pak popatřil vrah posupně na katovy pomocníky, kteří se k němu blížili, a když rada p. Dr. Vokoun přistoupiv k němu, dotkl se jeho ramene a zvolal ke katu Wohlschlägrovi: „Odevzdávám vám jménem zákona odsouzeného vraha Hoffmanna! Konejte svou povinnost!“, Hoffmann nepohnuv ani brvou, couvl k šibenici a dal se druhům katovým klidně spoutati.

Tu zavzněly právě jasné údery s věže novoměstské radnice.

Sedmá hodina odbila, nadešel poslední okamžik žití odsouzencova!

Vrah pohlédl k obloze, modrající se nad střechou okolních budov soudních a zasmušil se. Na jasném jitřním nebi pozlatily paprsky vycházejícího slunce bělostné obláčky v nedozírné výši plující a nad nádvořím přes hřebeny střech přeletělo hejno ptáků s hlasným skřehotem! —

Kat Wohlschläger chopil se odsouzence, v několika minutách sevřel jej v popravní šněrování i spoutal mu pevně řemeny a šňůrami nohy k sobě a ruce k tělu, tak že vrah nemohl více údy pohnouti.

Na to rozepjal mu šat na krku a na obnažené hrdlo vložil konopnou oprátku!…

Vrah Hoffmann stál při tom pevně, bez hnutí, přímo pod kůlem šibenice a nehlesl ani když nad nim pronesl duchovní poslední modlitbu, ani když mu naposled dal políbiti kříž s obrazem ukřižovaného Spasitele, ohlédl se jen několikrát na prkno popravní a pozorně prohlížel si řemení, obtáčející jeho ramena.

Teprv na konec, když kat Wohlschläger vystoupil na schůdky a druhové katovi uchvátili odsouzence, aby jej vytáhli na kůl popravní, vyrazil ze sebe vrah hrozný výkřik, příšerný skřek, jenž vyzněl v slova zlolajná, velezrádná!^{[red 1]}

Dvakráte zasupěl zločinec děsnou svou kletbu, chrapotem podobným řevu dravé zvěře, a dvakráte vyrazil z hrdla strašné heslo své, při kterém všichni diváci zbledli a se zachvěli.

Leč když chtěl zaklnouti po třetí, tu již pražský kat s nevídanou rychlosti mu zadrhl hrdlo oprátkou, kladka zařinčela, tělo vrahovo vylétlo vzhůru, napjalo se jak struna a než by napočítal tři, visela s kůlu popravního již jen bezvládná, tuhnoucí mrtvola!…

Množství diváků bylo na vraha pro jeho chování rozhořčeno a někteří, když zasupěl skřek, bezděky hlasitě dali na jevo nevoli a opovržení.

Neminuly ani čtyry vteřiny, když kat Wohlschläger vykonav s podivuhodnou obratností smrtící dílo své, zatlačil oči v modrajícím obličeji nebožtíkově, sestoupil klidně se stupňů šibenice a ukázav na tělo oběšeného zločince oznámil soudu: „Má práce je skončena!“

Za nesmírného vzrušení ujal se pak slova zpovědník popravencův dp. Baťha, i pravil k obecenstvu, jež obnažilo hlavy:

„Drazí přátelé! Spravedlnosti je učiněno zadost! Politování hodný osud toho nešťastníka, jenž právě skonal rukou katovou, hlásá nám, že bez víry a bázně v Boha musí člověk poklesnouti, on hlásá, že nevěra, zpustlý život a zásady podvratné vrhají člověka nezbytně v hroznou záhubu. I tohoto nešťastníka jistě v mládí dobrá matka vedla k životu šlechetnému, ale špatná a mravně zvrhlá společnost zhoubnými spisy a naukami svedla jej na dráhu zločinnou. Ti lidé, kteří děsný osud jeho zavinili, měli by se v tuto chvíli přijít sem podívati na nešťastnou svedenou oběť svou, již dohnali až k vraždě šlechetného svého představeného a v hanebnou hnusnou smrt! On těžce provinil se proti společnosti lidské i i poklekněme a pomodleme se vroucně k Bohu nejvýš milosrdnému, aby byl ubohé jeho duši milostiv!“

Na to pomodlili se přítomní „Otče náš!“ a „Zdrávas Maria“, a soudní lékaři pp. MUDři Reinsberg a Lilienfeld prohlédnuvše pak tělo vraha Hoffmanna úplně již ztuhlé, konstatovali smrť odsouzencovu.

Všichni souhlasili, že kat pražský Wohlschläger provedl popravu s neobyčejnou zručnosti a předseda soudního tribunálu rada p. dr. Vokoun vzdal pochvalu slovy: „Počínal jste si velmi obratně. Dostál jste znamenitě svému úkolu!“

Za krátko potom sňali katovi pomocníci mrtvolu popravencovu se šibenice, vložili ji do připravené rakve a dali ji odvézti do pathologického ústavu, kde bude zítra pytvána.

Kat Wohlschläger sňal popravní přístroje s kůlu, vložil je do vaku a vsednuv ve čtvrt na osm opět do fiakru, rychle i s druhy svými vrátil se do svého bytu v Kaprové ulici.

Kordon strážníků se rozestoupil, diváci nahrnuli se k šibenici a z pověry, že třísky z popravního kůlu přinášejí štěstí, ořezali si drobné kousky ze šibenice „na památku“.

V půl osmé vládl na popravním nádvoří novoměstské radnice zase již obvyklý klid…

K—a.